ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.613.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 613/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. ve věci žalobců: a) Ing. P. N. , b) P. N. , c) Ing. M. H. , a d) J. H. , všech zastoupených JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci IV – Perštýn, Moskevská 637/6, proti žalovaným: 1) JUDr. M. Ř. , 2) J. Ř. , a 3) L. Ř. , všem zastoupeným Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci II – Nové Město, Sokolské nám. 312/1, o odstranění zásahu do stavby v podílovém spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 5/2008, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. října 2012, č. j. 30 Co 369/2011-196, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 2011, č. j. 29 C 5/2008-170, rozhodl, že žalovaní jsou povinni odstranit vývod spalin z plynového kotle Vaillant WUV – 23 kW v provedení „C“ s uzavřenou spalovací komorou (dále jen „plynový kotel“) zakončeného v otvoru vybouraném na západní nosné obvodové zdi bytového domu v ulici Š. 460/20 [pozn. správně má být uvedeno 406/20] v L. nad jedinou přístupovou cestou k domu a zajistit uvedení zdi do původního stavu ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 32 960,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní 2) a 3) při rekonstrukci bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného 1) nainstalovali plynový kotel a vybourali do západní nosné obvodové zdi otvor, kterým vyvedli komín. Žalovaní se dovolávali toho, že jejich zásah není neoprávněný a odkazovali na článek V. dohody o společenství vlastníků ze dne 3. 5. 2005 (dále též „předmětná dohoda“). Podle soudu prvního stupně mezi žalobci a žalovaným 1) podpisem předmětné dohody ke vzniku společenství vlastníků jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. nedošlo, proces rozhodování podílových spoluvlastníků se však řídí tímto zákonem, který pro rozhodnutí o stavebních úpravách vyžaduje souhlas ¾ většiny, přičemž v posuzovaném případě toto potřebné kvorum nebylo dosaženo. Jelikož žalovaní provedli úpravy spočívající ve vývodu spalin z plynového kotle skrz obvodovou zeď přes nesouhlas většiny spoluvlastníků, postupovali v rozporu se zákonem. Je přitom nerozhodné, zda a v jaké míře stavební úpravy žalovaných ohrožují či obtěžují žalobce. Co se týče článku V. předmětné dohody, neobstojí argumentace, že podle tohoto článku jsou zapovězeny pouze takové úpravy, jimiž by vlastník ohrožoval výkon vlastnického práva ostatních vlastníků. Pokud se jeden z vlastníků bytové jednotky a zároveň spoluvlastník společných částí rozhodne nakládat se společnými částmi domu, musí k tomu mít souhlas ostatních spoluvlastníků společných částí domu, což však v posuzovaném případě nebylo splněno. Soud prvního stupně se následně zabýval rozšířením žaloby žalobců o další petit, kterým se žalobci domáhali, aby se žalovaní zdrželi odvádění spalin z plynového kotle. Podle soudu prvního stupně z logiky věci vyplývá, že v daném případě jde o tzv. eventuální petit, neboť v případě, že je vyhověno primárnímu návrhu žalobců na odstranění sporného vývodu spalin, ztrácí tím samozřejmě požadavek žalobců na zdržení se vypouštění spalin na významu. Jelikož bylo vyhověno primárnímu petitu, o petitu eventuálním se nerozhoduje.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. října 2012, č. j. 30 Co 369/2011-196, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil potud, že žalovaný 1) je povinen odstranit vývod spalin z plynového kotle zakončeného v otvoru vybouraném na západní nosné obvodové zdi bytového domu v ulici Š. 460/20 [pozn. správně 406/20] v L. nad jedinou přístupovou cestou k domu a zajistit uvedení zdi do původního stavu do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potud, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným 2) a 3) odstranit vývod spalin z plynového kotle zakončeného v otvoru vybouraném na západní nosné obvodové zdi bytového domu v ulici Š. 460/20 [pozn. správně 406/20] v L. nad jedinou přístupovou cestou k domu a zajistit uvedení zdi do původního stavu do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle §11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. je třeba k modernizaci, k rekonstrukci, pro stavební úpravy a opravy společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, souhlasu ¾ všech vlastníků jednotek, přičemž v daném případě takového souhlasu nebylo dosaženo. Nadto v daném případě bylo při úpravě jednotky zasaženo do vzhledu domu vývodem spalin zakončeným v otvoru vybouraném u nosné obvodové zdi, a proto by byl nezbytný souhlas všech vlastníků jednotek. Jelikož úprava bytové jednotky byla provedena bez uvedeného souhlasu podle §13 odst. 3 zákona. č. 72/1994 Sb., je oprávněný požadavek žalobců na uvedení věci do původního stavu odstraněním vývodu spalin zakončeného v otvoru vybouraném v nosné zdi bytového domu. Jedná se však o porušení povinnosti vlastníka jednotky, a proto je pasivně legitimován pouze vlastník bytové jednotky, tedy žalovaný 1). Ve vztahu k žalovanému 1) proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, kdežto ve vztahu k žalovaným 2) a 3) žalobu změnil tak, že ji zamítl. Odvolací soud následně shledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který označil rozšíření návrhu žalobců nesprávně za eventuální petit. Vzhledem k tomu soudu prvního stupně v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení, aby se znovu vypořádal s žalobním požadavkem žalobců uvedeným v rozšíření žaloby a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce dosud neřešené a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak, a to z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy obou stupňů pochybily, když „konečné podání žalobců“, kterým se žalobci domáhali změny žaloby, nesprávně posoudily jako alternativní petit. V řízení tak bylo nesprávně rozhodováno. Podle dovolatele je žaloba ve skutečnosti „imisní žalobou“, a proto žalovaným měla být nanejvýš uložena povinnost zdržet se odvádění spalin, nicméně podle judikatury je na žalovaných, jakým způsobem uložené povinnosti dosáhnou. Vzhledem k tomu má žalovaný pochybnosti o tom, zda mu může být uložena povinnost odstranit vývod spalin, když plynový kotel a vývod spalin je ve vlastnictví jeho rodičů.
Podle dovolatele vyvedení trubky skrze společnou zeď není stavební úpravou, na kterou by měl dopadat §11 odst. 5 a §13 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., přičemž dovolatel stavební úpravy prováděl v souladu s dohodou spoluvlastníků ze dne 3. 5. 2005, která by měla mít v daném případě přednost. Navíc zákon č. 72/1994 Sb. nelze „v dané věci bez dalších úvah a korekcí“ použít, neboť společenství vzniká v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků. Dovolatel se domnívá, že měl právo na základě vlastnického práva změnit si starý způsob vytápění za nový ekologičtější a zároveň měl právo si vybudovat WC s koupelnou uvnitř bytu. Zároveň upozorňuje na zvláštní jednání žalobců, kteří mu brání, aby si zmodernizoval svou jednotku, přičemž odmítají opravu komína tak, aby bylo do něj možné spaliny vypouštět. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání žalovaného 1) nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“ nebo „ZVB“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. října 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázku, za jakých podmínek může vlastník bytové jednotky provést úpravu jednotky v domě se třemi bytovými jednotkami, v němž nevzniklo společenství vlastníků jednotek.
Protože tato otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, její posouzení je pro rozhodnutí věci podstatné a závěry odvolacího soudu v této souvislosti vyslovené dovolatel napadá, je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Podle §13 odst. 3 ZVB vlastník jednotky nesmí provádět takové úpravy jednotky, jimiž by ohrožoval výkon vlastnického práva vlastníků ostatních jednotek. Úpravy, jimiž se mění vzhled domu, může vlastník jednotky provádět jen se souhlasem všech vlastníků jednotek. Ustanovení §11 odst. 5 věty druhé platí obdobně. Úpravy, jimiž se mění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, může vlastník jednotky provádět jen na základě smlouvy o výstavbě (§17) uzavřené se všemi vlastníky jednotek v domě. Ustanovení zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena.
Podle §11 odst. 5 věty druhé ZVB jde-li o modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy a opravy společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek.
Podle §11 odst. 8 ZVB v domě, ve kterém nevzniklo společenství, platí pro rozhodování vlastníků jednotek přiměřeně ustanovení odstavců 1 až 6.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007 (uveřejněném pod č. 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupném na www.nsoud.cz ), jako obecné východisko uvedl, že „vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000). Uvedená omezení je nutno vykládat tak, aby vlastník jednotky nebyl ve výkonu svého vlastnického práva k jednotce omezován více, než je potřebné pro ochranu vlastnického práva ostatních vlastníků jednotek“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), v souvislosti s §13 odst. 3 ZVB v řízení, v němž se posuzoval právní dopad vybourání nenosné příčky mezi pokoji uvnitř bytové jednotky, uvedl: „Vybourání nenosné příčky mezi pokoji uvnitř bytové jednotky (k němuž není podle stavebního zákona třeba ani stavební ohlášení – viz §103 odst. 1 písm. d/ stavebního zákona) se vůbec nedotýká vnitřního uspořádání domu (§13 odst. 3 věta čtvrtá ZVB) a nemění ani vzhled domu. Také se tím nemění velikost bytové jednotky jako prostorově vymezené části budovy, mění se jen její vnitřní uspořádání, a velikost jednotlivých pokojů uvnitř jednotky, nedochází však ke změně velikosti podlahové plochy bytové jednotky jako celku, která by měla vliv na velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu a placení služeb, není ani jakkoliv jinak ohrožen výkon vlastnického práva jiného vlastníka jednotky v domě. Lze tak uzavřít, že neohrožuje-li vlastník jednotky úpravami jednotky výkon vlastnického práva některého z vlastníků ostatních jednotek v domě, ani jimi nemění vzhled domu, může ve své bytové jednotce dělat stavební úpravy – za splnění podmínek stanovených zákonem 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů – aniž by potřeboval souhlas ostatních vlastníků jednotek nebo shromáždění vlastníků jednotek. Omezování vlastníka při vnitřních úpravách jeho jednotky, jež neohrožují výkon vlastnického práva jiného vlastníka jednotky, ani nemění vzhled domu, by bylo i v rozporu s ústavním principem ochrany vlastnického práva. Žalovaná tedy k úpravám bytové jednotky spočívajícím ve vybourání nenosné příčky mezi pokoji souhlas ostatních vlastníků jednotek nebo souhlas shromáždění nepotřebovala.“ [proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. IV. ÚS 3230/14 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené závěry se však neprosadí tehdy, když spolu s úpravou jednotky má dojít k zásahu do společných částí budov. Částečně se touto otázkou zabýval dovolací soud v usnesení ze dne 23. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 1879/2009 (uveřejněném pod č. C 9350 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), v němž posuzoval udělení souhlasu při úpravě částí dosud nevyužitých komínových průduchů tvořících společné části domu na instalační šachtu. Dovolací soud dovodil, že touto vnitřní stavební úpravou společných částí domu se nijak nemění dispozice uvnitř domu, nezasahuje se do nosných konstrukcí a nemění se způsob užívání stavby, a proto tento zásah nepředstavuje změnu dokončené stavby, ale vnitřní stavební úpravu společných částí domu, k jejímuž schválení postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek.
Problematikou souhlasu se v minulosti zabýval i Nejvyšší správní soud, na jehož rozsudek ze dne 24. března 2011, č. j. 9 As 73/2010-138 (dostupný na www.nssoud.cz ), odkazoval ve svém rozsudku odvolací soud. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dovodil, že „třetí větu §13 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů je třeba vykládat tak, že jde-li o modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy a opravy jednotky, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, jimiž se nemění ani vzhled domu, a nemají-li tyto práce za důsledek změnu užívání stavby či změnu stavby (§11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů), postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek.“
Tyto závěry vyslovené Nejvyšší správním soudem je však nutno poměřovat obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013, a dopadají na situace, ve kterých není vlastník jednotky oprávněn provést úpravy jednotky bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek nebo shromáždění vlastníků jednotek.
Názor, že k jakémukoliv stavebnětechnickému zásahu vlastník jednotky potřebuje souhlasu alespoň ¾ vlastníků ostatních jednotek, by popíral koncepci vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), a byl by nepřípustným zásahem do ústavně zaručené autonomie vůle jedince a ústavně zaručené ochrany vlastnického práva vlastníka jednotky, neboť v případech, kdy nemohou být zasažena práva ostatních vlastníků jednotek, neexistuje legitimní důvod k tomu, aby byl vlastník jednotky omezován v nakládání s jednotkou.
Při formulaci zobecňujících závěrů reflektujících právní úpravu obsaženou v zákoně č. 72/1994 Sb. a dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu je možno vyjít z toho, že základním východiskem je vlastnické právo k jednotce. Vlastník jednotky je oprávněn s jednotkou nakládat, přičemž k tomuto nakládání v zásadě nepotřebuje souhlas jiných osob, ledaže by tímto nakládáním mělo dojít k ohrožení či narušení práv jiných osob. V případě bytového vlastnictví přichází do úvahy zásah do práv dalších vlastníků bytových jednotek nebo zásah do společných částí domu, na což také právní úprava zákona č. 72/1994 Sb. reagovala. Ostatní vlastníci jednotek v domě jsou ve vztahu ke svým jednotkám chráněni §13 odst. 3 větou první ZVB, podle něhož vlastník jednotky nesmí provádět zásahy, jimiž by i jen ohrozil výkon vlastnického práva ostatních vlastníků jednotek.
Co se týče zásahů do společných částí domu, které jsou v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek, lze z povahy spoluvlastnictví formulovat požadavek, aby o zásahu rozhodla většina spoluvlastníků, přičemž v případě bytového vlastnictví právní úprava zákona č. 72/1994 Sb. tento obecný požadavek ještě zpřísňuje. Podle §11 odst. 5 věty první ZVB, který se s ohledem na §11 odst. 8 ZVB přiměřeně použije i v případě rozhodování vlastníků jednotek v domě, v němž nevzniklo společenství vlastníků bytových jednotek, potřebuje vlastník jednotky, který při nakládání s jednotkou mění účel užívání stavby či provádí změnu stavby, souhlas všech vlastníků jednotek. Obdobně souhlas všech vlastníků jednotek se podle §13 odst. 3 věty druhé ZVB vyžaduje i v případě změny vzhledu domu. Dosažení nižšího kvora – souhlasu tří čtvrtin všech vlastníků jednotek – postačuje podle §11 odst. 5 věty druhé ZVB v těch případech, kdy vlastník jednotky při nakládání s jednotkou provádí modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy či opravy společných částí domu. Ovšem pokud by těmito úpravami mělo dojít ke změně vnitřního uspořádání domu a zároveň ke změně velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu, je možné tento zásah provádět jen na základě smlouvy o výstavbě uzavřené se všemi vlastníky jednotek v domě (§13 odst. 4 ZVB). Mimoto vlastník jednotky při nakládání s jednotkou musí dbát ustanovení stavebního zákona (§11 odst. 5 in fine ZVB a §13 odst. 5 ZVB).
Vymezením toho, co se rozumí změnou či úpravou stavby, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. března 2011, č. j. 9 As 73/2010-138 (dostupném na www.nssoud.cz ), v němž Nejvyšší správní soud dovodil: „Uvedená ustanovení [myšleno §11 odst. 5 a §13 odst. 3 ZVB] odkazují co do těchto pojmů na předpisy stavebního práva [výslovně na §54 a násl. a §139b odst. 3 písm. c) dnes již neúčinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů, dále jen ‚stavební zákon z r. 1976‘; dnes jsou odpovídajícími ustanoveními §2 odst. 5, §81, §103 a §104 stavebního zákona z r. 2006]. Bez ohledu na vymezení, pro které stavební úpravy je třeba povolení (§54 stavebního zákona z r. 1976, §81, §103 a §104 stavebního zákona z r. 2006), je oběma uvedeným zákonům společné vymezení pojmu ‚stavební úpravy‘ a ‚změna dokončené stavby‘. Dle §139b odst. 3 stavebního zákona z r. 1976 změnami dokončených staveb jsou a) nástavby, jimiž se stavby zvyšují, b) přístavby, jimiž se stavby půdorysně rozšiřují a které jsou vzájemně provozně propojeny s dosavadní stavbou, c) stavební úpravy, při nichž se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Dle §2 odst. 5 stavebního zákona z r. 2006 změnou dokončené stavby je a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje, b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou, c) stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby. Oba stavební zákony tak ‚stavební úpravu‘ definují jako jeden z druhů (způsobů, podmnožin) ‚změny stavby‘. Zdánlivě by se tak jevila ve vzájemném rozporu jednotlivá ustanovení zákona o vlastnictví bytů (…) . Tento rozpor je ve skutečnosti jen zdánlivý, když při výkladu právních předpisů platí v evropském kontinentálním právu již od římského práva uznávaná zásada‚ lex specialis derogat legi generali‘, která znamená, že při střetu dvou ustanovení upravujících tutéž problematiku má přednost ustanovení upravující užší okruh věcí (ustanovení zvláštní, ‚lex specialis‘) před ustanovením upravujícím širší problematiku (ustanovení obecné, ‚lex generalis‘). Aplikace uvedené zásady v posuzovaném případě znamená, že ustanovení §11 odst. 5, věty prvé, zákona o vlastnictví bytů lze aplikovat jen u těch změn stavby, které nejsou některou ze stavebních úprav výslovně uvedenou v §11 odst. 5, větě druhé, či v §13 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.“
Odborná literatura vychází z pojetí, podle kterého „stavební úprava je i nadále vymezena zcela shodně s předchozí právní úpravou [srov. §139b odst. 3 písm. c) zák. č. 50/1976 Sb.]. Jediným požadavkem, který musí být splněn, aby šlo o stavební úpravu, jde-li o změnu dokončené stavby, tak je, že po provedené změně stavby musí být zachováno dosavadní ‚vnější půdorysné i výškové ohraničení‘ stavby, jinými slovy, provedenou změnou se nesmí změnit dosavadní rozměry stavby (viz však výše komentář k odstavci 5 obecně). Ještě jinak vyjádřeno, nesmí jít ani o nástavbu, ani o přístavbu, ale ani o odstranění (ubourání) části stavby. Stavební úpravou tak v pozitivním vyjádření i nadále budou typicky různé vestavby (např. vestavba bytu do dosud prázdného půdního prostoru), přestavby, změny vzhledu stavby (např. zřízení nového okna nebo zazdění stávajícího v obvodové stěně stavby), vnitřní dispoziční změny stavby (zřízení nebo naopak vybourání příčky v jednotlivých místnostech, prostorech stavby, ale i jiných částí stavby) apod.“ [Malý, S. : Nový stavební zákon s komentářem: Zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 1. vydání Praha: ASPI, 2007, xii, 732 s. Komentáře nakladatelství ASPI. ISBN 978-807-3572-495. §2].
V posuzovaném případě žalovaný 1) provedl na své jednotce úpravy přes výslovný nesouhlas ostatních vlastníků jednotek v domě, přičemž v rámci těchto úprav vyvedl vývod spalin z plynového kotle skrze společnou zeď. Soud prvního stupně dovodil, že vyvedení předmětného vývodu spalin je stavební úpravou, která vyžaduje souhlas ¾ většiny všech vlastníků jednotek, přičemž tento souhlas není dán, a proto je oprávněným nárok na odstranění provedeného zásahu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o stavební úpravu, k níž je třeba dosáhnout souhlasu ¾ všech vlastníků jednotek, přičemž tento souhlas nebyl dán. Nadto podle odvolacího soudu bylo zasaženo do vzhledu domu, a proto byl nezbytný souhlas všech vlastníků jednotek.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že vyvedení předmětného vývodu spalin skrze společnou zeď je třeba považovat za stavební úpravu na společných částech domu, k nimž patří i obvodová zeď [srovnej §2 písm. g) ZVB]. K zásahu do společných částí domu bylo potřeba získat souhlas alespoň ¾ všech vlastníků jednotek, který se však žalovanému 1) získat nepodařilo. Naopak ostatní vlastníci jednotek vyjádřili se stavební úpravou striktní nesouhlas, přesto však žalovaný 1) i přes tento nesouhlas stavební úpravu provedl. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že žalovaný 1), resp. jeho rodiče provedli stavební úpravu na společných částech domu neoprávněně. Na tomto závěru přitom ničeho nemění ani ta skutečnost, že se dovolací soud neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že se v daném případě jednalo o zásah do vzhledu domu, neboť vyvedení předmětného vývodu spalin mělo na vzhled domu jen zanedbatelný dopad. To však nic nemění na závěru, že zásah byl stavební úpravou, která zasáhla do společných částí domu, a proto k jejímu provedení bylo třeba souhlasu alespoň ¾ všech vlastníků jednotek.
Na závěru o neoprávněnosti zásahu ničeho nemění ani dovolatelův poukaz na článek V. dohody o společenství vlastníků ze dne 3. 5. 2005. I kdyby dovolací soud připustil, že je možné dohodou modifikovat či zcela vyloučit povinnost souhlasu ostatních vlastníků jednotek, na posuzovaný případ by to nemělo vliv. Nelze se totiž ztotožnit s argumentací, že by pouhým uvedením jedné věty z ustanovení §13 odst. 3 ZVB došlo k derogaci ostatních ustanovení zákona, a tudíž že by ostatní účastníci dali generální souhlas ke všem zásahům do společných částí budovy. Soudy obou stupňů ostatně správně primárně dovodily, že předmětnou dohodou nemohlo dojít, a také nedošlo, ke vzniku společenství vlastníků jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho vznik. Dohoda se přitom měla vztahovat na případ vzniku společenství vlastníků jednotek, a proto nelze bez dalšího dovodit, že by část předmětné dohody měla smluvní strany zavazovat i tehdy, když ke vzniku společenství vlastníků nedošlo.
Dovolatel dále namítá, že vůči němu žalobou uplatněný nárok je „imisní žalobou“, a proto nemohla být žalovanému 1) uložena zcela konkrétní povinnost k odstranění vývodu spalin, nýbrž toliko mu mohla být uložena povinnost, jakého stavu má být dosaženo.
Této námitce není možné přisvědčit.
Žalobci ve svém podání ze dne 16. 5. 2011 upřesnili žalobní petit na odstranění zásahu do stavby a k tomu rozšířili žalobu o nárok na zdržení se odvádění spalin. Soud prvního stupně vyhověl žalobě na odstranění vývodu spalin, a proto s ohledem na skutečnost, že podle jeho názoru je „imisní žaloba“ eventuálním petitem, o ní již nerozhodoval. Odvolací soud taktéž vyhověl žalobě na odstranění vývodu komínu, nicméně se neztotožnil s tím, že by „imisní žaloba“ byla eventuálním petitem, nýbrž se má jednat o petit alternativní, o němž bude muset soud prvního stupně rozhodovat znovu. Dovolatel tento postup rozporuje tím, že podáním ze dne 16. 5. 2011 mělo dojít ke změně žaloby s tím, že se žalobci již nedomáhají odstranění vývodu spalin, nýbrž jen zdržení se vypouštění zplodin z plynového kotle. S tím ovšem nelze souhlasit, neboť z podání ze dne 16. 5. 2011 nevyplývá, že by se žalobci již nadále odstranění vývodu spalin nedomáhali.
Dovolací soud se také neztotožnil s námitkou, že by žalovanému 1) nemohla být uložena povinnost odstranit vývod spalin z plynového kotle. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný 1) neoprávněně zasáhl do společných částí domu, neboť ke svému zásahu neměl potřebný souhlas ¾ všech vlastníků jednotek. Za dané situace soudy obou stupňů zcela správně rozhodly o tom, že žalovaný 1) je povinen odstranit vývod spalin z obvodové stěny domu, a nikoliv toliko povinen zdržet se obtěžování imisemi podle §127 obč. zák. Uložení povinnosti vlastníkovi jednotky, aby odstranil neoprávněný zásah do společných částí domu, kterého se dopustil vlastník jednotky nebo osoba, která jednotku se souhlasem jejího vlastníka užívala, vyplývá přímo z §13 odst. 2 a 3 ZVB. Této ochrany se mohou domáhat ostatní spoluvlastníci společných věcí, jimiž v posuzovaném případě žalobci byli. Dovolací soud pro úplnost dodává, že kdyby soudy obou stupňů namísto odstranění vývodu spalin rozhodly toliko o zdržení se vypouštění imisí z plynového kotle předmětným vývodem spalin, ve své podstatě by legitimizovaly neoprávněný zásah, jehož se žalovaný 1), resp. osoby, jimž umožnil svou jednotku užívat, dopustili.
Dále není důvodnou námitka, že byl žalovaný 1) oprávněn změnit starší typ vytápění a vybudovat si WC a koupelnu uvnitř svého bytu, neboť tato skutečnost nikterak nemá na posouzení věci vliv. Aniž by dovolací soud jakkoliv zpochybňoval oprávnění žalovaného 1) provést na své jednotce úpravy, jimiž si zvyšuje standard bydlení, musí žalovaný 1) respektovat tu skutečnost, že pokud stavebními úpravami na jednotce má dojít k zásahu do společných částí domu, pak k tomu potřebuje zákonem stanovený souhlas ostatních vlastníků jednotek.
Taktéž důvodnou není námitka žalovaného 1), že údajnými vlastníky vývodu spalin z plynového kotle jsou rodiče žalovaného 1) a nikoliv sám žalovaný 1), a tudíž mu nemůže být uložena povinnost odstranit předmětný vývod spalin. I kdyby žalovaný 1) skutečně sám neprovedl úpravy na jednotce, nýbrž je provedli jeho rodiče, byly tyto úpravy provedeny s jeho souhlasem. Nadto podle §13 odst. 2 věty první ZVB je vlastník jednotky povinen na svůj náklad odstranit závady a poškození, které na jiných jednotkách nebo společných částech domu způsobil sám nebo ti, kteří s ním jednotku užívají, což v posuzovaném případě byli rodiče žalovaného 1).
Není důvodnou ani námitka „zvláštnosti jednání žalobců“, kteří s opravou jeho jednotky nesouhlasí, odmítají se však spolupodílet na rekonstrukci komína. Dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout v poměrech posuzované věci a dovolatel tuto skutečnost také nijak blíže nekonkretizuje; skutkové zjištění odpovídající tvrzení dovolatele pak nalézací soudy ostatně ani neučinily. Touto námitkou tak není dovolatel schopen zpochybnit skutečnost, že provedl zásahy do společných částí domu bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek.
Jelikož námitky uváděné žalovaným 1) nejsou důvodné a jelikož dovolací soud neshledal ani vadu řízení, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná strana žalující, příslušel by obecně nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobcům. Nicméně uznatelné náklady žalobcům v dovolacím řízení nevznikly, neboť se k dovolání žalovaného 1) nevyjádřili a jinou náhradu nákladů řízení neuplatňovali. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu