ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1335.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1335/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobkyně B R E X, spol. s r.o. , se sídlem Liberec, Hodkovická 135, PSČ 463 12, identifikační číslo osoby 40232549, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, proti žalované BB PROJEKT s.r.o. , se sídlem Hovorčovice, Severní 780, PSČ 25064, identifikační číslo osoby 48034185, zastoupené Mgr. Jiřím Sitou, advokátem se sídlem Praha 1, Rybná 682/14, o zaplacení 272 449 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 ECm 11/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 1 Cmo 186/2014-39, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 1 Cmo 186/2014-39, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka v dovolání poukazuje.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1547/99, sp. zn. 20 Cdo 330/98, sp. zn. 20 Cdo 2228/99, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000 a sp. zn. 26 Cdo 5214/2008, veřejně dostupných na www.nsoud.cz , jestliže dovodil, že nebyl naplněn věcný předpoklad pro vydání rozsudku pro zmeškání, proto, že odůvodněnost žalobního požadavku po hmotněprávní stránce nevyplývala ze žalobních tvrzení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, učinil-li v posuzované věci závěr, že je třeba rozsudek pro zmeškání vydaný Krajským soudem v Praze dne 2. 5. 2014, č. j. 56 ECm 11/2014-21, zrušit, chyběly-li předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání, jestliže žalobní tvrzení neobsahovala taková skutková tvrzení, ze kterých by bylo možno dovodit oprávněnost nároku, tj. že nesporná tvrzení v žalobě potvrzují nárok žalobkyně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 40/2001, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání.) Odvolací soud tedy učinil právní závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, jestliže vyšel ze zjištění, že v žalobě absentovala konkrétní tvrzení žalobkyně o vzniku později postupované pohledávky postupitele za žalovanou, identifikace faktur byla nejasná a nebylo tvrzeno poskytnutí řádného plnění postupitele žalované, tedy vznik práva na uhrazení části díla za něj tak, jak bylo sjednáno v rámcové smlouvě. Odvolací soud správně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. ÚS 329/08, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 118/2011, konstatoval, že na samotnou existenci postupované pohledávky nemohla být uplatněna fikce o její nespornosti (§153b odst. 1 o. s. ř.), nebylo-li žalobkyní k ní nic relevantního tvrzeno, a vyšel-li z ustálených závěrů judikatury, že soudy nemají automaticky povinnost rozhodovat rozsudkem pro zmeškání, jestliže se žalovaný nedostaví k prvnímu jednání, ale teprve tehdy, kdy mají takovou jistotu, že žalobcem vylíčený skutkový stav věci lze s vysokou pravděpodobností považovat za pravdivý, a kdy vliv na míru této jistoty soudu nemají pouze úplná žalobní tvrzení, ale hlavně předložené důkazní prostředky k nim (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007 - veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz.).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalované spojených podáním vyjádření k dovolání žalobkyně, rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu