ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5214.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5214/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. D., proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 190/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2008, č. j. 25 Co 181/2008-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 12. července 2006, č. j. 7 C 190/2006-22, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od zajištění přístřeší „byt v I. nadzemním podlaží, sestávající se z 3+1 s příslušenstvím, včetně sklepa, který se nachází v suterénu domu naproti dveřím vedoucím do sklepa, a balkonu, v domě č. p. 2161, k. ú. S., postaveném na parcele č. 1576 o výměře 219 m2 – zastavěná plocha, v ulici K V. 15, P. 5“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. července 2008, č. j. 25 Co 181/2008-99, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve věci byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Žalovaný, kterému bylo k jednání nařízenému u soudu prvního stupně na den 12. července 2006 (13.00 hod.) v souladu s ustanovením §45b o.s.ř. řádně doručeno předvolání do vlastních rukou dne 10. května 2006, tj. více než deset dnů před konáním jednání, se k tomuto jednání bez důvodné a včasné omluvy nedostavil, ačkoli byl v předvolání upozorněn, že nedostaví-li se bez včasné a důvodné omluvy k jednání, může být vynesen rozsudek pro zmeškání. Přitom omluva žalovaným osobně doručená soudu prvního stupně v dopoledních hodinách v den nařízeného jednání nebyla včasná, navíc důvody v ní uvedené nebyly způsobilé omluvit jeho neúčast na jednání a kromě toho mu byly známy dostatečně dlouhou dobu před tímto jednáním. Odvolací soud zdůraznil, že při posouzení důvodnosti omluvy žalovaného lze vzít v úvahu jen ty skutečnosti, které byly soudu známy v den konání jeho prvního jednání před vydáním rozsudku pro zmeškání. V této souvislosti podotkl, že soudu nepříslušelo zabývat se námitkou žalovaného, že jeho zdravotní stav je špatný, popř. že byl v den jednání na lékařské prohlídce a že mu lékařka nedoporučila účast na soudním jednání, a to proto, že žalovaný tyto skutečnosti ve své omluvě neuvedl a dovolával se jich až v rámci svého návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, resp. v odvolání proti tomuto rozsudku. K námitce žalovaného, že rozsudek soudu prvního stupně je v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je hmotněprávní ustanovení a nemůže se prosadit při úvaze o naplněnosti podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, které jsou stanoveny příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, tedy právem procesním. Na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě (tj. že bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětnému domu, že dům byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně, že žalovaný užívá byt v předmětném domě bez právního důvodu, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě velmi napjaté
a že na vyrovnání podílu obdržel žalovaný částku 1.095.915,- Kč, a proto mu při vyklizení postačí přístřeší) uzavřel, že nárok žalobkyně, která se dostavila k jednání a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, byl uplatněn důvodně (ve smyslu §126 obč. zák.). Z těchto důvodů napadený rozsudek pro zmeškání potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Namítl, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí „neuvádí žádné hmotněprávní hodnocení“ a že „odvolací soud si vystačil s jednou větou obsahující odkaz na §126 obč. zák.“, což má podle jeho názoru „za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí“. Vadu řízení spatřoval rovněž v tom, že skutková tvrzení obsažená v žalobě „neposkytovala dostatek informací pro to, aby mohly být vedeny právní úvahy ohledně vhodné volby náhradního bydlení“, přičemž soud prvního stupně nevyzval žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení. Měl také za to, že jde-li o bytovou náhradu, oba soudy věc posoudily v rozporu s ustálenou judikaturou. V této souvislosti uvedl, že „povinnému bytová náhrada v zásadě přísluší, nespadá-li do některé z kategorií dle §712 odst. 5 obč. zák., pouze pokud by jeho nárok na bytovou náhradu byl v rozporu s dobrými mravy, soud ji nepřizná“. Podotkl, že jeho „nárok na bytovou náhradu nepochybně v rozporu s dobrými mravy není.“ Vyjádřil přesvědčení, že jeho „vysoký věk a špatný zdravotní stav mohly ovlivnit právní úvahy v jeho prospěch“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. července 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”)
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a dále že skutková tvrzení obsažená v žalobě „neposkytovala dostatek informací pro to, aby mohly být vedeny právní úvahy ohledně vhodné volby náhradního bydlení“). Přehlédl ovšem, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které rovněž namítl, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti rozsudkům pro uznání a rozsudkům pro zmeškání stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Přitom odvolacím důvodem je okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov.
§153a, §153b). Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě již jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy), a dále na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. §153b odst. 3 a §99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Další „právní posouzení“ věci tkví pouze v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkáže-li soud v této souvislosti též na konkrétní právní normu, případně na příslušný právní institut, samo o sobě to – je-li odkaz nesprávný – vliv na správnost právního posouzení věci ve výši uvedeném smyslu (co do možnosti odvolacího soudu zrušit rozsudek pro zmeškání pro „nesprávné právní posouzení věci“) nemá.
Dovolatel mimo jiné namítl, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť mu nebyla přiznána bytová náhrada, která mu v souladu s ustálenou judikaturou přísluší. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že
z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn.
2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil právní závěr, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, z 15. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, a z 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003. Rovněž Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Pincová a Pinc versus Česká republika ze dne 5. listopadu 2002 (rozsudek byl uveřejněn v sešitě XLI-XLII/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Výběru z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu) mimo jiné dovodil, že osobě, která byla zavázána vydat v restitučním řízení nemovitost sloužící jí k bydlení „musí být podle §712 občanského zákoníku nabídnuta bytová náhrada“. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K obsahově totožnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, v němž mimo jiné dovodil, že odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). V rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1820/2002, pak Nejvyšší soud dovodil, že při vyklizování bývalého spoluvlastníka z bytu v domě, který byl původně ve spoluvlastnictví vyklizovaného a dalších osob, je dán důvod pro odepření práva na bytovou náhradu zejména v takovém případě, kdy bytová potřeba povinné osoby byla uspokojena jinak. Dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu se přiklání k tomu, že bytová potřeba povinné osoby je uspokojena jinak tehdy, jestliže jí svědčí neodvozený právní titul k užívání jiného bytu a za rovnocenné hledisko je pokládáno, jestliže tato bytová potřeba byla saturována poskytnutým peněžním plněním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2043/2007).
Podstatou rozsudku pro zmeškání je to, že k jeho vydání slouží soudu skutková tvrzení obsažená v žalobě (jež se při zmeškání žalovaného pokládají za nesporná)
a žádná jiná. Argumenty, jež se v odvolání (a posléze i v dovolání) pojí s popíráním těchto skutkových tvrzení, jakož i nová (další) skutková tvrzení (zde např. tvrzení, že žalovaný je vysokého věku a jeho zdravotní stav je špatný, že nemá jinou možnost bydlení a že jeho nárok na bytovou náhradu není v rozporu s dobrými mravy), jsou proto pro účely zpochybnění rozsudku pro zmeškání bez právního významu a odvolací soud k ním jako k bezvýznamným správně nepřihlížel.
Vedle skutkových tvrzení vztahujících se k užívání domu žalovaným bez právního důvodu obsahovala žaloba rovněž skutkové tvrzení, že „žalovaný na vyrovnání podílu ze zrušeného a vypořádaného podílového spoluvlastnictví obdržel částku 1.095.915,- Kč“ a že mu proto „postačí … při vyklizení přístřeší“. Dovolací soud zastává názor, že uvedená žalobní tvrzení, jež se stala v důsledku fikce nespornými, umožňovala soudu dojít k logickému závěru, že lze vyhovět uplatněnému nároku na vyklizení předmětného bytu s tím, že vyklizovací povinnost žalovaného bude podmíněna pouhým přístřeším jako bytovou náhradou svého druhu; ostatně v řízení měl žalovaný dostatečný prostor pro to, aby před vydáním rozsudku pro zmeškání správnost uvedeného skutkového tvrzení zvrátil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu