ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1364.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1364/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. H. , zastoupeného JUDr. Blankou Pušovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Horníkova 34, proti žalované ASTORIE a.s. , se sídlem v Ústí nad Labem, Rembrandtova 439/10, identifikační číslo osoby 48293776, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 265/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014, č. j. 25 Co 525/2013-211, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. 13 C 265/2008-153, zamítl návrh na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 10. března 2008, Rsp. 54/07, ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2008, Rsp. 54/07 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Ve vztahu k přípustnosti dovolání dovolatel v úvodu dovolání obecně poukazuje na to, že „odvolací soud při řešení otázky, jak hmotného, tak procesního práva se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, předmětná věc je rozhodována dovolacím soudem rozdílně a právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nezabýval všemi tvrzeními žalobce a neprovedl navržené důkazy a nemohl tak dospět k získání skutkových zjištění, uplatňuje jiný než zákonem předvídaný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Tato námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Rozporuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu o platném uzavření rozhodčí smlouvy, a to i za situace, kdy žalovaná neměla podnikatelské oprávnění, nezakládá rovněž přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů judikatury Nejvyššího soudu dovozující, že nedostatek podnikatelského oprávnění nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003). Podle §2 obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikání (i neoprávněné) je tedy ve smyslu uvedeného ustanovení činnosti soustavnou. V případě uzavření jedné takové smlouvy tato soustavnost zřejmá není. Tuto zásadu konečně vyjádřil zákonodárce v ustanovení §3a odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého není povaha nebo platnost právního úkonu dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Neplatnost z právního úkonu nemůže z tohoto důvodu namítat nejen osoba neoprávněně podnikající, ale ani druhá osoba právního vztahu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že byl žalobce zkrácen na svých právech a to z tohoto důvodu, že nebylo v rozhodčím řízení připuštěno provedení důkazu, který měl pro žalobce zásadní význam. Touto otázkou se dovolací soud zabýval již v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, přičemž od těchto závěrů nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, ze dne 27. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007, ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, je jeho námitka nepřípadná. Ve věci sp. zn. 23 Cdo 3749/2008 rozhodčí soud usnesením zamítl návrh na provedení důkazu, aniž by odůvodnil, proč navržený důkaz nebyl proveden. Jde tak o odlišnou situaci, než v nyní projednávané věci. Zbývající namítaná rozhodnutí na nyní projednávanou věc nedopadají. Rozhodné pro závěr o neprovedení důkazu je vždy, zdali rozhodce závěry, proč daný důkaz nebyl proveden, odůvodnil.
Namítá-li konečně dovolatel nesprávný procesní postup soudu prvního stupně při poskytnutí poučení podle §119a o. s. ř., uplatňuje tak jiný dovolací důvod než předvídaný §241a odst. 1 o. s. ř.; ani touto námitkou proto přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu