ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1590.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1590/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Novoměstská teplárenská a.s. , se sídlem Nové Město na Moravě, Hornická 973, PSČ 592 31, identifikační číslo osoby 25335057, zastoupené Mgr. Ivanem Sagálem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, proti žalované DAGGER CZ a.s. , se sídlem Praha 9 - Letňany, Beranových 65, PSČ 19902, identifikační číslo osoby 25603281, zastoupené JUDr. Borisem Kučerou, advokátem se sídlem Praha 10, Žernovská 6, o zaplacení 1 868 979 Kč s příslušenstvím a 13 466,97 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 50/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 91/2014-159, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 91/2014-159, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, jako nájemce dvou kusů motorů PERKINS, pronajatých ji k užívání v prostorách teplárny jejich vlastníkem společností Cogen CZ a. s., pro kterou motory, jako součást kogenerační jednotky dodala a zkompletovala žalovaná, se po žalované domáhá zaplacení 1 868 979 Kč s příslušenstvím a 13 466,97 EUR s příslušenstvím z důvodů, že u obou motorů byly zjištěny po uplynutí záruční doby skryté vady, které podle žalobkyně existovaly na motorech již v době jejich instalace, a kdy v důsledku této vady byly motory v určité době mimo provoz, což mělo za následek, že žalobkyni vznikla tímto škoda, kterou představuje výše ceny opravy motorů ponížená o běžné opotřebení a ušlý zisk za dobu, kdy zařízení s vadnými motory bylo mimo provoz.
Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č.j. 37 Cm 50/2012-112, výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení 1 868 979 Kč a 13 466,97 EUR, výrokem II. zamítl příslušenství žalovaných částek a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by dílo mělo tvrzené vady v době předání či v záruční době, která skončila dne 22. 9. 2007, a pokud byl dne 20. 12. 2009 vznesen žalobkyní nárok na náhradu škody v souvislosti s poruchou motorů, soud s odkazem na lhůty pro oznámení vad díla zhotoviteli podle §562 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dovodil, že nárok žalobkyně nemůže být soudně uspokojen.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 91/2014-159, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 37 Cm 50/2012-112, zrušil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z žalobkyní vylíčených skutkových okolností je zřejmé, že nepožadovala reparovat vadný stav zboží, ale že se svého práva domáhá jako náhrady škody, jež žalobkyni měla vzniknout v důsledku vadného plnění žalovanou. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně měl uplatněný nárok posoudit nikoliv z titulu uplatnění práv z odpovědnosti za vady, ale z titulu náhrady škody. Konstatoval, že tzv. následná škoda není podmíněna řádným a včasným uplatněním práva z odpovědnosti za vady. Vzhledem k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu na posouzení věci neměl odvolací soud pro rozhodnutí o náhradě škody dostatek skutkových zjištění, neboť pro odlišný právní názor soudu prvního stupně nebyly v řízení prokazovány předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu podle §373 obch. zák., a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž přípustnost dovolání vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3556/2012, podle něhož neuplatnil-li objednatel nároky z odpovědnosti za vady díla, nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady. Dovolatelka poukazuje na to, že takový postup výslovně vylučuje ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka dále uvádí, že by bylo možné se sice domáhat náhrady další (následné) škody vzniklé v důsledku vadného plnění zhotovitele, ale poukazuje na to, že v daném případě k vadnému plnění žalované nedošlo, nebyla uplatněna žádná reklamace v řádné reklamační době. Dovolatelka má za to, že pokud žalobkyně neprokázala vadu plnění zakládající právo na odstranění vady v záruční době, není důvod pro posuzování odpovědnosti žalované za následnou škodu, neboť není kauzální vztah mezi plněním žalované a následnou škodou. Dovolatelka je přesvědčena, že správně právně věc posoudil soud prvního stupně a odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že věc je třeba posoudit z titulu náhrady škody. Dovolatelka proto navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud považuje dovolání za důvodné, neboť výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud nesprávně z daných skutkových zjištění a v rozporu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003, publikovaný v Soudní judikatuře pod označením 96/2004) dovodil, že se jedná o následnou škodu (další škodu). Vzhledem k tomu, že v dané věci se skrytá vada (pokud by byla prokázána) vyskytla na díle až po záruční době, nemůže objednatel úspěšně uplatnit své právo vůči zhotoviteli z titulu odpovědnosti za škodu či z titulu bezdůvodného obohacení. Pasivní legitimace žalovaného z titulu odpovědnosti za škodu není dána, neboť v posuzovaném případě není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu – porušení povinnosti žalovaného, který neměl povinnost odstraňovat vady díla, které se vyskytly po záruční době; ve vztahu k žalobci neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost.
S ohledem na výše uvedené, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně případných nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu