ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1601.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1601/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně METALIS Nejdek s.r.o. , se sídlem Nejdek, Závodu míru 340, okres Karlovy Vary, PSČ 36221, identifikační číslo osoby 45350582, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 710/31, proti žalované STYLE LINE s.r.o. , se sídlem Louny, Školní 2944, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 25421573, zastoupené JUDr. Marcelou Polcarovou, advokátkou se sídlem Žatec, Komenského Alej 1110, o zaplacení 2 121 083 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 116/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 1 Cmo 101/2014-290, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 715 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Marcely Polcarové, advokátky se sídlem Žatec, Komenského Alej 1110.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 1 Cmo 101/2014-290, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 2014, č. j. 19 Cm 116/2008-264, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 2 121 083 Kč s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně nemá vůči žalované nárok na zaplacení požadované částky. Odvolací soud konstatoval, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, jež by vedly k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy. Vyšel přitom ze skutkového zjištění, že první nabídka žalobkyně z 23. 2. 2003, vztahující se k vyrobení první skupiny forem na odlití výrobků nebyla určena žalované. Dovodil proto, že nebylo prokázáno, že by došlo k předložení návrhu smlouvy. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná v objednávce ze dne 6. 3. 2003, věcně patřící k nabídce z 23. 2. 2003, jistým způsobem specifikovala formy, které má žalobkyně vyrobit, a v této objednávce bylo uvedeno „Termín zhotovení a odzkoušení: 15. 5. 2003. Odvolací soud dále konstatoval, že v řízení nebyla prokázána akceptace této objednávky. Vyšel dále ze zjištění, že žalobkyně v druhé nabídce datované dnem 13. 3. 2003 uvedla, že nabídka platí dva měsíce. Na tuto nabídku žalovaná reagovala až objednávkou ze dne 9. 6. 2003, která však nebyla nikým podepsána a akceptace této nabídky nebyla rovněž prokázána. S ohledem na ustanovení §43b odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době (dále jen „obč. zák.“), podle něhož návrh smlouvy zaniká uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí, a kdy návrh zaniká také uplynutím přiměřené doby, odvolací soud dovodil, že v obou případech návrhy smluv zanikly, a to v prvním případě marným uplynutím lhůty 15. 5. 2003 a ve druhém případě v důsledku skončení žalobkyní určené platnosti nabídky, proto žádné smluvní vztahy s ohledem na tato zjištění nemohly vzniknout. Neexistoval-li žádný řádný návrh smlouvy, odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení §275 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl k závěru, že smlouva nemohla vzniknout ani „náhradním způsobem“. Ani z následného jednání stran, jak poukazovala žalobkyně, odvolací soud nedovodil, že by mezi účastníky byla uzavřena nějaká smlouva. Konstatoval rovněž, že v důsledku příslušných následných jednání nemohlo dojít k uznání vymáhaného dluhu, a to v souladu s již dříve přijatým závazným právním názorem v předešlém projednání věci, kdy došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, vydaného poprvé v dané věci (č. l. 125 a násl. spisu), v němž odvolací soud z provedených důkazů (právní úkony žalované učiněné dne 17. 2. 2004 a 10. 7. 2007) učinil na základě zjištěných skutkových okolností závěr, že částečné plnění žalovanou nemělo účinky uznání zbytku dluhu. Odvolací soud dále přisvědčil námitce žalované, že nedošlo k žádné dohodě o ceně díla, když ze spisového materiálu vyplývají odchylné představy stran týkající se ocenění příslušného plnění žalobkyně.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že k uzavření tvrzené smlouvy mezi účastníky nedošlo, posuzoval uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Při posouzení věci z tohoto pohledu odvolací soud přihlédl ke včas vznesené námitce žalované o promlčení uplatněného nároku. S ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, tj., že právo věřitele požadovat vydání toho, oč se dlužník bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu, vzniká dnem, kdy se dlužník bezdůvodně obohatil a kdy tento den je také dnem, kdy věřitel mohl své právo poprvé vykonat, odvolací soud dovodil, že pro projednávanou věc je okamžikem rozhodným pro počátek běhu obecné čtyřleté promlčecí doby den, kdy byly předmětné formy vyrobeny a zkoušeny. Z provedeného dokazování, zejména ze „Zpráv o zkoušce prvního vzorku“ učinil skutkový závěr, že první vzorky byly z vyrobených forem zhotoveny vesměs v říjnu 2003 a konečný odběratel firma VAGNERPLAST spol. s r.o. vzorky odsouhlasila vždy k 6. 11. 2003, proto tento den považoval odvolací soud za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby. Uzavřel proto, že nárok na vypořádání odměny za plnění realizované žalobkyní do 6. 11. 2003 je promlčen, jestliže nárok byl uplatněn u soudu až 6. 5. 2008, a dodal, že není již nutné se zabývat podrobněji tím, zda byla naplněna některá ze skutkových podstat, s nimiž je spojen vznik nároku na vypřádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud s ohledem na uvedené důvody potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení výkladu právního jednání, resp. projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu, v otázce počátku běhu promlčení účinků částečného plnění závazku dlužníkem na uznání zbytku dluhu, a též otázky aplikace zásad zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.“). Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1525/2006, ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004 a ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001. Dovolání považuje za přípustné i proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky interpretace právních jednání a posouzení vzniku smlouvy skrz zásady o. z., s přihlédnutím k ustanovení §1757 o. z.
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že mezi stranami ke vzniku smlouvy nedošlo. Podle žalobkyně je objednávka ze dne 6. 3. 2003 návrhem smlouvy, která byla akceptována započetím provádění díla pro žalovanou. Podle dovolatelky odvolací soud zaměňuje lhůtu pro akceptaci (která není v objednávce uvedena) s lhůtou pro plnění, tj. termínem dodání stanoveným na 15. 5. 2003. Dovolatelka má za to, že došlo k akceptaci i druhé objednávky ze dne 9. 6. 2003, když s ohledem na další jednání mezi žalobkyní a žalovanou nelze posoudit akceptaci nabídky ze dne 13. 3. 2003 jako opožděnou, jelikož těmito jednáními došlo fakticky ke změně nabídky a žalovaná učiněnou nabídku ústně v rámci dalšího jednání akceptovala včas. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s tím, že nedošlo k dohodě o ceně, neboť z chování stran vyplývá, že cena byla dohodnuta následně po změně konstrukčního řešení a o její výši nebylo mezi účastníky sporu. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně výkladu právního jednání (dříve právního úkonu – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1525/2006 a ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013). Namítá rovněž, že vznik smlouvy mezi účastníky bylo třeba vyložit ve smyslu zásad o. z. podle §2, §3 odst. 2 písm. d) a f), §3 odst. 3, §6 a §7.
Dovolatelka nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu ohledně promlčení uplatněného nároku. Svůj právní názor staví na nesprávném závěru odvolacího soudu o zhotovení díla schválením vyrobených vzorků společností VAGNERPLAST spol. s r.o., která ale nebyla ve smluvním vztahu s žalobkyní. Dovolatelka vychází z toho, že schválení vzorků žalovaná oznámila žalobkyni dopisem ze dne 23. 7. 2004, doručeným žalobkyni dne 4. 8. 2004, v němž uvedla, že protokoly o odzkoušení vzorků odeslala žalovaná k rukám žalobkyně dne 16. 7. 2004. Dílo tak mohlo být podle dovolatelky provedeno nejdříve k datu 16. 7. 2004, či spíše k datu 4. 8. 2004 a od tohoto data lze teprve počítat počátek běhu promlčecí doby. Dovolatelka proto namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž sám soud odkázal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009), když za předání díla považoval odsouhlasení vzorků subjektem odlišným od žalované, který nebyl smluvním partnerem žalobkyně podle smlouvy o dílo.
Dovolatelka brojí i proti závěrům odvolacího soudu týkajícím se otázky uznání dluhu, a odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004 a ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001). Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně dovodil, že nemohlo dojít k uznání vymáhaného dluhu s odůvodněním, že smlouva nebyla uzavřena.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví nebo rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podaném vyjádření k dovolání žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť má za to, že odvolací soud věc správně právně posoudil na základě zjištěného skutkového stavu věci, který však dovolatelka zpochybňuje polemikou o kontraktačním procesu mezi účastníky a svůj nesouhlas s právním posouzením věci staví na svých vlastních skutkových závěrech, které nemají oporu v dokazování a na základě nich vytváří dovolatelka vlastní právní konstrukci.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou položené právní otázky k řešení dovolacím soudem jsou založeny na vlastním skutkovém zjištění dovolatelky, na nichž však rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno, a na vlastním hodnocení důkazů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nabídka žalobkyně z 23. 2. 2003, vztahující se k vyrobení první skupiny forem na odlití výrobků, nebyla určena žalované; nebylo prokázáno, že by došlo k předložení návrhu smlouvy na zhotovení takového díla a nebyla rovněž prokázána akceptace objednávky žalované ze dne 6. 3. 2003. V druhé nabídce, datované dnem 13. 3. 2003, žalobkyně uvedla, že nabídka platí dva měsíce, přičemž na tuto nabídku žalovaná reagovala až objednávkou ze dne 9. 6. 2003, která však nebyla nikým podepsána a akceptace této nabídky nebyla rovněž prokázána. Dovolatelka však své námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu staví na závěru, že objednávka ze dne 6. 3. 2003 byla návrhem smlouvy, který byl akceptován započetím prováděním díla pro žalovanou, a že došlo k akceptaci i druhé objednávky ze dne 9. 6. 2003, když s ohledem na další jednání mezi žalobkyní a žalovanou není akceptace nabídky ze dne 13. 3. 2003 opožděná, jelikož následnými jednáními došlo fakticky ke změně nabídky, přičemž žalovaná učiněnou nabídku ústně, v rámci dalšího jednání, akceptovala včas. Mimo to odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o ceně díla, avšak dovolatelka vychází z vlastního závěru, že z chování stran vyplývá, že cena byla dohodnuta následně po změně konstrukčního řešení a o její výši nebylo mezi účastníky sporu. Jestliže pak dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu projevu vůle uzavřít smlouvu, kdy své námitky proti právnímu posouzení věci zakládá na vlastním skutkovém zjištění, ke kterému odvolací soud nedospěl, a kdy skutkový stav věci nelze v dovolacím řízení zpochybnit, nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, zakládá-li dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nesprávné právní posouzení otázky výkladu projevu vůle vedoucí ke vzniku smlouvy na vlastních skutkových závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl.
Pokud dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání i tím, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka interpretace právních jednání a posouzení vzniku smlouvy s ohledem na základní zásady o. z. (§1757 o. z.), je nutno učinit závěr, že aplikace zásad o. z. nebyla v daném posuzovaném případě namístě, protože ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by vůbec došlo k okolnostem vedoucím ke vzniku smlouvy, nebyla řešena platnost či neplatnost smlouvy, kterou by bylo třeba vyložit za pomocí výkladových pravidel či zásad o. z.. Dovolatelka vymezuje právní otázku na základě svých vlastních skutkových závěrů o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou existovala shoda na všech podstatných částech smlouvy o zhotovení forem, ale z takových zjištění odvolací soud při právním posouzení projevu vůle uzavřít smlouvu nevyšel.
Stejně tak dovolatelka zakládá námitku k nesprávnému právnímu posouzení otázky promlčení a námitku odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu promlčení na vlastním skutkovém závěru o plnění realizovaném žalobkyní. Zatímco odvolací soud vyšel ze zjištění, že k plnění došlo dne 6. 11. 2003, dovolatelka vychází ze závěru, že schválení vzorků žalovaná oznámila žalobkyni dopisem ze dne 23. 7. 2004, doručeným žalobkyni dne 4. 8. 2004, v němž uvedla, že protokoly o odzkoušení vzorků odeslala žalovaná k rukám žalobkyně dne 16. 7. 2004 a že dílo tak mohlo být provedeno nejdříve k datu 16. 7. 2004, či spíše k datu 4. 8. 2004, a dovozuje pak, že od tohoto data lze teprve počítat počátek běhu promlčecí doby. Staví-li tedy dovolatelka právní otázku promlčení na jiném skutkovém zjištění o plnění, než k němuž dospěl odvolací soud, nelze dovodit, že by se odvolací soud při řešení otázky promlčení v daném případě odchýlil od poukazované judikatury Nejvyššího soudu, vycházející při právním posouzení věci z odlišného skutkového základu.
Namítá-li dále žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky uznání dluhu částečným plněním a dopustil se nesprávného právního posouzení, neaplikoval-li zásady o. z. vyjádřené v §2 a §6, je třeba učinit závěr, že i v tomto případě dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jiném skutkovém základě, než k jakému dospěl odvolací soud. Odvolací soud již v předešlém řízení vyšel ze zjištění, že v dané věci nebyly prokázány skutečnosti, jež by vedly k závěru, že částečným plněním žalovaná uznala i zbytek dluhu. Dovolatelka tak i v této části dovolání staví své námitky k právnímu posouzení věci na vlastních skutkových závěrech, z nichž však odvolací soud nevyšel. Jestliže z provedeného dokazování odvolací soud nezjistil, že by v daném případě existovaly okolnosti vedoucí k závěru, že žalovaná částečným plněním uznala i zbytek dluhu, nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky uznání závazku částečným plněním.
Vymezuje-li dovolatelka přípustnost dovolání položením právních otázek, založených na jiném skutkovém základě, než z něhož vyšel odvolací soud, a námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci staví na vlastních skutkových závěrech a vlastním hodnocení důkazů, je nutno konstatovat, že tím nebyly naplněny předpoklady pro vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. října 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu