ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1681.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1681/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Domov pro osoby se zdravotním postižením "SOKOLÍK" v Sokolově, příspěvková organizace , se sídlem v Sokolově, Slavíčkova 1701, identifikační číslo osoby 72046881, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení 148.684,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 30/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 69 Co 67/2014-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. října 2013, č. j. 12 C 30/2013-203, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 148.684,70 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), co do úroku z prodlení ve výši 0,45 % z částky 9.639,90 Kč od 4. ledna 2013 do zaplacení žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně blíže specifikovaného úroku z prodlení potvrdil; jinak jej ohledně částky 148.684,70 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Formuluje-li žalobkyně otázky, „zda je v souladu s právem analogická aplikace tzv. úhradových vyhlášek na úhrady za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb, pokud toto není dohodnuto účastníky smluvního vztahu“, „zda je možné postupovat s odvoláním na analogii za situace, kdy zvláštní smlouva má účastníky dohodnutý režim tehdy platného obchodního zákoníku“, neuvádí, z jakého důvodu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. by tyto měly zakládat přípustnost předmětného dovolání (tedy zda se jedná o právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo které již dovolacím soudem vyřešeny byly, ale mají být posouzeny jinak). Přitom požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Poukazuje-li pak při svém rozboru výše citovaných otázek na výklad usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 2937/2012, jak jej provedl odvolací soud, pak ani tato výtka přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací soud má (na rozdíl od mínění dovolatelky) za to, že odvolací soud zcela správně odkázal při svém výkladu na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho rozsudek je s ním v souladu.
Pokud jde o řešení „otázky výkladu a aplikace nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, tedy zda je možné, aby za situace, kdy sestupná hodnota bodu byla shledána neústavní, bylo na úhradu zdravotní péče v segmentu úhradovou vyhláškou přímo neupraveném, možno použít analogicky část úhradové vyhlášky upravující zdravotní péči pro jiné segmenty, a to za situace, kdy v této části byla vyhláška shledána neústavní“, pak dovolací soud uvádí, že odpověď na tuto vymezenou otázku je obsažena přímo v uvedeném nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že „napadená vyhláška tak může, a to i přes uvedené výhrady, i nadále plnit svou regulační funkci ve vztahu k výdajům veřejného zdravotního pojištění vztahujícím se k roku 2013. Závěr o její protiústavnosti přitom nelze interpretovat v tom smyslu, že by neměla být vůbec aplikována, čemuž nakonec neodpovídá ani rozsah ani povaha derogačních důvodů. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že napadená vyhláška zůstává i přes své zrušení nadále aplikovatelným právním předpisem ve vztahu k posouzení výše úhrad za jednotlivé zdravotní služby poskytnuté v roce 2013, neboť v tomto smyslu založila nárok jednotlivých poskytovatelů již okamžikem jejich poskytnutí.“ Nejvyšší soud nespatřuje důvod, proč by neměl respektovat závěry vyslovené v tomto plenárním nálezu Ústavního soudu. K vázanosti soudu plenárním nálezem Ústavního soudu vydaným podle ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Navíc se v daném případě jednalo nikoli o aplikaci úhradové vyhlášky č. 475/2012 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013, která byla citovaným nálezem Ústavního soudu uplynutím dne 31. prosince 2014 zrušena, ale o analogickou aplikaci úhradové vyhlášky č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012. Ani pro řešení této otázky tak není důvod shledat přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu