ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2224.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2224/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. T. T. N., zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalované Sushi Sakura s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Hábova 2345/7, PSČ 155 00, IČO 27589196, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, PSČ 110 00, o určení vlastnictví ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 72/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 173/2014-74, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 173/2014-74, není přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka dovozovala přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka ve svém podání sice výslovně neformulovala otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně při posouzení podání podle obsahu dovolací soud dovodil, že má jít o dvě otázky, z nichž ta první zní, zda v situaci, kdy původní žalobce podává návrh na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř., když si je zřejmě vědom, že se svým návrhem nemůže být v meritu věci úspěšný a byl by nucen nahradit náklady řízení, dochází k obcházení zákona. Odvolací soud se měl odchýlit od právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013. V těchto rozhodnutích byl přijat právní názor, že „nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje.“
S tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od uvedené judikatury, však nelze souhlasit. Z ničeho totiž nevyplývá, že by cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř bylo, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V citovaných (i jiných) rozhodnutích (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4920/2014) soudy vycházely z toho, že o účelovosti procesního nástupnictví svědčila procesní situace (zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, případně i několikeré zamítnutí v různých instancích po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem v rámci několikaletého a složitého sporu), případně další okolnosti (neúspěšná nabídka zpětvzetí žaloby pod podmínkou vzdání se práva na náhradu nákladů řízení, jestliže zároveň je za jednání skutkově vymezené v žalobě trestně stíhána zcela jiná osoba, nikoliv žalovaný; nemajetnost procesního nástupce známá z dotčeného či jiných řízení, sídlo procesního nástupce ve vzdálených zemích). V posuzované věci však nic takového ze spisu nevyplývá a žalovaná ani nic takového netvrdila. Jediná tvrzená okolnost, která se uvedeným okolnostem vzdáleně podobá, je ta, že dle žalované (jak namítala v odvolání a posléze i v dovolání) pan N. H. K. (původní žalobce) nebydlí a ani není hlášen na adrese, kterou uvedl ve svém podání. Pokud by to tomu tak bylo, bylo by zároveň pro žalovanou naopak výhodnější, aby k procesnímu nástupnictví došlo. Ani tuto tvrzenou okolnost tak nelze považovat za okolnost ukazující na obcházení zákona. V rámci rozhodování o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. soud nehodnotí meritum věci (soud by tak vlastně předjímal své rozhodnutí), argumentace dovolatelky svým právním hodnocením věci je proto irelevantní, nadto v situaci, kdy ve věci ještě ani neproběhlo jednání, nebylo tedy vedeno dokazování, učiněno jediné skutkové zjištění ani nenastala koncentrace řízení. Lze shrnout, že tvrzení, že původní žalobce obchází zákon, je vyjádřením pouze prosté obavy dovolatelky, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou – prostá obava však není důvodem k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. Tato otázka tedy není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání.
Další otázkou, kterou lze vyvodit z dovolání, je otázka, zda soud rozhodující o návrhu žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. musí žalované straně umožnit vyjádřit se k tomuto návrhu. Dovolatelka má za to, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, když před vydáním rozhodnutí neumožnil žalované se k návrhu žalobce vyjádřit.
V uvedeném usnesení Nejvyšší soud přijal právní názor, že v situaci, kdy soud rozhoduje o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., aniž by návrh doručil žalované straně a umožnil se jí se k návrhu vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv (§18 odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že názor odvolacího soudu, že povinnost doručovat návrh žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. druhé straně zákon neukládá, je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu. Nicméně žalovaná se k návrhu žalobce již vyjádřit mohla a skutečně se i vyjádřila. Námitkami, které vznesla, se odvolací soud zabýval a dospěl k závěru, že nebyly opodstatněné. Toto posouzení pak bylo Nejvyšším soudem shledáno jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí (viz shora). Z toho vyplývá, že posouzení správnosti postupu soudu prvního stupně nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy na dotčené otázce nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. a tato tak nevyvolává přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu