ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2381.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2381/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Chládek a Tintěra, Pardubice a.s. , se sídlem v Pardubicích - Zelené Předměstí, K Vápence 2677, PSČ 53002, identifikační číslo osoby 25253361, zastoupené JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou, se sídlem Uhy č. p. 108, proti žalované LEITNER S.p.A., se sídlem Brennerstrasse 34, IT-39049 Sterzing (BZ), Itálie, identifikační číslo osoby 00123790214, zastoupené Mgr. Olgou Kaizar, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, o ochranu dobré pověsti právnické osoby a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 5/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2014, č. j. 3 Cmo 267/2013-298, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.349,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 32 Cm 5/2011-268, uložil žalované povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku uveřejnit na vlastní náklady omluvu v jednom z těchto deníků: Mladá fronta DNES, Hospodářské noviny nebo Právo, a to vždy v celostátně distribuované části těchto deníků věnované ekonomickému zpravodajství, a na první straně deníku Krkonošský deník tak, aby omluva vždy zaujímala plochu o rozměru nejméně 7 cm x 4 cm, ve znění v tomto výroku specifikovaném (bod I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění (bod II. výroku), ve zbytku žalobu zamítl (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku IV. jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 68.767,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady napadeného rozhodnutí či zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Namítá-li dovolatelka, že její sporné výroky nedosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobkyně, Nejvyšší soud podotýká, že se odvolací soud při posouzení této otázky neodchýlil od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu o limitech neoprávněných zásahů do dobré pověsti právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Žalovaná podala dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajících se nákladů řízení, nevyhověla.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu