ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2616.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2616/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. R. Ť. , zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, PSČ 150 00, proti žalované HC České Budějovice, o.s. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 7/8, PSČ 370 01, IČO 14499061, zastoupené JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, o zaplacení částky 585 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 89/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2014, č. j. 8 Co 2754/2013-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2014, č. j. 8 Co 2754/2013-103, není přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu tohoto ustanovení.
Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení tří otázek hmotného práva, které nebyly podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, na nichž napadené rozhodnutí závisí.
První otázka zní, zda mandatáři vzniká nárok na úplatu pouze za vykonanou činnost, je-li ve smlouvě nárok na odměnu takto založen, nebo zda nárok na odměnu mandatáři vzniká bez ohledu na to, zda nějakou činnost pro mandanta vykonal. Žalovaná je názoru, že žalobce jako mandatář má nárok na úplatu pouze tehdy, pokud vykonává pro svého mandanta sjednanou činnost, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, rozsudku ze dne 15. března 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, nebo usnesení ze dne 20. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011, a že tato podmínka nebyla v dané věci splněna, když žalobce jako mandatář po převzetí výpovědi mandátní smlouvy pro žalovanou jako mandanta již žádnou činnost nevykonával.
Napadené rozhodnutí však na posouzení vzniku nároku žalobce na odměnu mandatáře za výkon sjednané činnosti nezávisí. V dané věci se totiž jednalo jiný nárok, a sice o nárok žalobce sjednaný v článku VIII bodu 3 mandátní smlouvy účastníků pro případ předčasného ukončení smlouvy výpovědí danou mandantem (žalovanou) mandatáři (žalobci). Uvedený článek obsahoval podmínky ukončení smlouvy tak, že výpověď musí být písemně doručena mandatáři a smlouva v takovém případě končí k datu, kdy projev klubu (žalované) bude doručen mandatáři (žalobci); dále bylo v tomto článku ujednáno, že mandatář má v takovém případě právo na vyrovnání odměny do konce data trvání smlouvy. Žalobce se tedy v tomto řízení domáhá jiného plnění – kompenzace ušlého příjmu za předčasně vypovězenou smlouvu ze strany žalované. Judikatura týkající se nároku mandatáře za vykonanou činnost proto na projednávanou věc nedopadá, jak správně uzavřel odvolací soud.
Druhá otázka, která podle názoru dovolatelky nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, respektive při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se týká výkladu ujednání v článku VIII bodu 3 mandátní smlouvy o nároku žalobce na vyrovnání odměny do konce data trvání smlouvy.
Soudy obou stupňů se shodly v závěru, že toto ujednání není jednoznačné, a proto provedly jeho výklad. Protože jej nebylo možno vyložit prostředky gramatickými, byl ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) použit výklad logický. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že předmětný článek VIII bod 3 mandátní smlouvy je nutno vykládat v souvislosti s článkem VII smlouvy, z nějž vyplynulo, že smlouva byla koncipována na dva roky s možností ji vypovědět do 30. dubna 2010. V případě výpovědi do tohoto data by smlouva skončila do 30. července 2010 a tohoto dne by také zanikl nárok na další plnění ze smlouvy. Pokud by výpověď do 30. dubna 2010 dána nebyla, datum konce trvání smlouvy byl 30. červenec 2011. V souvislosti s tím je třeba podle názoru soudu prvního stupně i soudu odvolacího, který jeho závěry přejal, vykládat článek VIII bod 3, a byť to v něm není výslovně uvedeno, míří ujednání o výpovědi právě na situace, kde není dána výpověď do 30. dubna 2010, ale až po tomto datu. Jinak by ztratila smysl formulace, že v případě výpovědi smlouva končí k datu, kdy výpověď došla žalobci. Pokud by byla dána výpověď do 30. dubna 2010, neskončila by smlouva ke dni doručení výpovědi, jak by z uvedené formulace vyplývalo, ale až k 30. červenci 2010 a žalobci by také nebyla vyplácena odměna jen do data doručení výpovědi, ale až do 30. července 2010. Smysl by ztratilo i ujednání o právu žalobce jako mandatáře na vyrovnání odměny do konce trvání smlouvy, když v případě výpovědi dané do 30. dubna 2010 by měl žalobce podle tohoto článku nárok na odměnu jen do data doručení výpovědi a nikoliv do 30. července 2010. Logický je proto takový výklad, že v případě výpovědi dané po 30. dubnu 2010 končí smlouva okamžikem doručení výpovědi žalobci, avšak žalobce má právo na plnění od žalované až do 30. července 2011, přičemž toto plnění není odměnou za výkon dohodnuté činnosti, nýbrž vyrovnáním odměny, tedy kompenzací za ušlý zisk z důvodu předčasně ukončené smlouvy. Podle závěru odvolacího soudu byla z výpovědi bývalých členů správní rady žalované zjištěna vůle účastníků smlouvy (zaplatit žalobci v případě předčasného ukončení smlouvy výpovědí žalované kompenzaci ve výši odměny do konce data trvání smlouvy), a tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření předmětného právního úkonu.
Žalovaná za této situace v dovolání klade v pořadí druhou otázku, zda je při výkladu právního úkonu možné užít logického výkladu a přihlédnout k vůli účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy, je-li tato v rozporu s jazykovým vyjádřením zachyceným ve smlouvě.
Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud správně uzavřel, že zjištěná vůle účastníků není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření předmětného právního úkonu. Z tohoto důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani třetí otázka pokládaná dovolatelkou, a sice zda je možné při výkladu smlouvy přihlédnout k obvyklé praxi v daném oboru podnikání, pokud jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě je s takovou praxí v rozporu.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu