ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2679.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2679/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČO 62967541, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem v Rakovníku I, Vysoká 92, PSČ 269 01, proti žalované dm drogerie markt s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1485/19, PSČ 370 01, IČO 47239581, zastoupené JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II 123/36, PSČ 370 01, o zaplacení částky 224 422,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1792/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 3 Cmo 204/2013-592, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 583 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Vondráčka, advokáta, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II 123/36, PSČ 370 01.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu)
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 3 Cmo 204/2013-592, (z obsahu dovolání se podává, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II) není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř.
To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s rozhodovací praxí – obsahově má tedy dovolatelka za to, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jak již Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.“ Totéž samozřejmě platí u otázky hmotného práva.
Pouze z tohoto hlediska bylo tedy možno posuzovat přípustnost dovolání.
Dovolatelka v dovolání uvedla několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž má být napadený rozsudek v rozporu. Ve vztahu k posouzení námitky promlčení se jedná o rozsudek ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, který řešil otázku aplikace ustanovení §107 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) v obchodních závazkových vztazích. Podle tohoto ustanovení platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že obchodní zákoník zvláštní úpravu promlčení práv ze synallagmatického vztahu neobsahuje, je třeba ve smyslu §1 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) aplikovat právní úpravu obsaženou v §107 odst. 3 obč. zák. i na případy promlčení práv ze synallagmatického obchodněprávního vztahu. Tento rozsudek navazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2011, přičemž odkaz na tento rozsudek doplnila dovolatelka v doplnění dovolání.
Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. bylo do právního řádu začleněno z důvodu, že zejména u neplatných nebo zrušených kupních smluv nebylo vydání věci uplynutím času pro nepromlčitelnost vlastnického práva ohroženo, zatímco podle doslovného znění zákona právo na vydání peněžitého plnění promlčení podléhalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2011). V posuzované věci se však ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího nepodává, že by oproti promlčitelnému právu žalobkyně stálo nepromlčitelné právo žalované z z neplatné či zrušené smlouvy a že by tudíž mělo být aplikovat ustanovení §107 odst. 3 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu tudíž z hlediska posouzení této otázky není v rozporu se shora citovanými rozsudky dovolacího soudu a není dána přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání z hlediska posouzení této otázky nejsou pro rozhodnutí věci podstatné další námitky dovolatelky o tvrzeném nesouladu mezi právním posouzením odvolacího soudu a právními názory vyjádřenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 629/2006, 23 Cdo 1888/2007, 32 Cdo 24/2010, 23 Cdo 4445/2011 a 32 Odo 953/2002 z hlediska neuzavření, resp. absolutní neplatnosti ročních smluv pro období od 1. října 1999 do 30. září 2002, a tyto námitky tudíž přípustnost dovolání rovněž založit nemohou.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první, odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu