ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2721.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2721/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně La Boutique Suisse s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Pařížská 17, PSČ 110 00, IČO 48113522, zastoupené opatrovníkem JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 752/3, PSČ 615 00, proti žalované CONVERSE s.r.o., se sídlem v Praze 8, Bojasova 1243, IČO 25065718, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou, se sídlem v Praze 10, K Sokolovně 37/2, PSČ 104 00, o zaplacení částky 4 980 245 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 15/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č. j. 3 Cmo 404/2008-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně má vůči žalované v plném rozsahu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Jejich výše bude stanovena samostatným usnesením.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 10 Cm 15/2007-92, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 2 490 122,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % od 14. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,50 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 a ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit dalších 2 490 122,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % od 14. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,50 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 a ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako pojišťovací zprostředkovatel opakovaně zprostředkovávala pro žalobkyni provozující v centru Prahy prodejnu značkových hodinek a klenotů uzavření pojistných smluv. V této věci se jednalo o zprostředkování pojistné smlouvy s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s. Smlouva se vztahovala mj. na škodu způsobenou loupeží. Pojistné plnění však bylo pro zboží uložené ve výloze sjednáno pouze do částky 250 000 Kč. Dne 11. dubna 2006 kolem 13. hodiny došlo v prodejně žalobkyně k loupežnému přepadení, při němž bylo z prodejny odcizeno zboží v hodnotě 7 629 976,50 Kč z vnitřní strany venkovních vitrín. Pojišťovna poskytla pojistné plnění pouze ve výši 74 355 Kč s tím, že zboží umístěné ve výloze bylo vyloučeno pod samostatnou pojistnou částku 250 000 Kč, přičemž u tohoto pojištění nebylo sjednáno ani tzv. první riziko, což vedlo ke krácení pojistného plnění v důsledku tzv. podpojištění. Žalobkyně však podle uzavřené pojistné smlouvy očekávala pojistné plnění ve výši 4 990 000 Kč (sjednané plnění 5 000 000 Kč minus spoluúčast žalobkyně 10 000 Kč). Zaplacení rozdílu mezi očekávaným a skutečně poskytnutým pojistným plněním proto považovala za škodu, za kterou odpovídá žalovaná, která při uzavírání pojistné smlouvy porušila své povinnosti zakotvené v §21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí (dále jen „zákon č. 38/2004 Sb.“).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná žalobkyni obecně upozornila před podpisem smlouvy na možnost tzv. podpojištění a doporučila pojistit provozovnu i pro škodu způsobenou loupežným přepadením s tím, že před uzavřením smlouvy byla sepsána listina označená jako „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“ Jejím podpisem vzala žalobkyně na vědomí skutečnosti zde uvedené, mj. i to, že pojištění vlastních zásob ve výlohách činí 250 000 Kč. Dále zde žalobkyně vzala podpisem na vědomí, že „klientovi bylo nabídnuto a doporučeno pojištění krádeže včetně loupeže. Klient byl upozorněn na funkci a riziko podpojištění, byl seznámen s pojistnými podmínkami pojišťovny …“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena ústní smlouva podle §8 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., v jejímž rámci bylo povinností žalované starat se kompletně o realizaci pojistných zájmů žalobkyně provozující prodejnu se zbožím v několikamilionové hodnotě, navíc na místě, kde došlo opakovaně ke kriminálnímu činu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila svoji povinnost zakotvenou v §21 odst. 1, 7 a 8 zákona č. 38/2004 Sb., když v řízení nebylo prokázáno, že ke škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které mohlo být po žalované požadováno. Je tak naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, v dané věci odpovědnosti objektivní. Bylo povinností žalované, aby doporučila žalobkyni nejvhodnější pojistný produkt a výslovně ji upozornila na to, že v případě loupeže a škody vzniklé na zboží ve výloze je stanoveno pojistné plnění pouze do výše 250 000 Kč.
Soud prvního stupně současně ohodnotil chování žalobkyně při uzavírání pojistné smlouvy jako nedostatečně obezřetné, když žalobkyně měla činit opatření k odvrácení škody výběrem vhodného pojistného produktu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že je spravedlivé, aby žalobkyně, která pojistnou smlouvu s nedostatečným pojistným krytím pro škodu způsobenou na zboží uloženém ve výloze nakonec uzavřela, nesla odpovědnost v rámci spoluzavinění (§441 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), a to do výše jedné poloviny.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2009, č. j. 3 Cmo 404/2008-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba, dle níž měla žalovaná zaplatit žalobkyni částku 2 490 122,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % od 14. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,50 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 a ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do zaplacení, zamítá, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Pro posouzení, zda žalovaná porušila smluvní povinnosti, považoval za rozhodný obsah listiny „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“, v níž je mj. zaznamenáno, že žalovaná není povinna provést řádnou analýzu konkurenčních produktů. Žalobkyně byla srozuměna s tím, že škoda na zboží umístěném ve výlohách je kryta jen do výše 250 000 Kč a svým podpisem pojistné smlouvy vyjádřila svou vůli ve vztahu k rozsahu pojištění. Pokud jí vznikla uloupením zboží z výlohy škoda, kterou pojišťovna odmítla uhradit, pak za tuto škodu nenese žalovaná odpovědnost, neboť žádnou povinnost ve vztahu k žalobkyni neporušila.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. října 2011, č. j. 23 Cdo 4647/2009-164, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změněn tak, že se žaloba o zaplacení částky 2 490 122,50 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem bylo neúplné a tudíž nesprávné posouzení otázky, zda žalovaná dostála svým povinnostem, které jí ukládá ustanovení §21 odst. 1 věta první zákona č. 38/2004 Sb., podle nějž osoba provozující zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví nebo činnost samostatného likvidátora pojistných událostí je povinna tuto svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele, zejména nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb. Odvolací soud totiž podle závěru Nejvyššího soudu pominul výpověď svědka T. K. na č. l. 87 a 88, který mj. vypověděl, že před podpisem pojistné smlouvy pan P., který vedl jednání za žalovanou, zástupce žalobkyně ujistil, že částka 250 000 Kč představuje limit plnění pro zboží, které zůstane ve výloze přes noc. Odvolací soud se s touto výpovědí nevypořádal a nezkoumal, zda nenastaly okolnosti tvrzené žalobkyní v dovolání, a sice že byla před podpisem pojistné smlouvy žalovanou ujištěna, že limit týkající se zboží ve výloze platí pouze pro dobu uzavření prodejny.
Ve svém druhém rozsudku ze dne 27. března 2012, č. j. 3 Cmo 404/2008-136, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud v dalším řízení zopakoval účastnickou výpověď bývalé jednatelky žalobkyně S. H. a svědeckou výpověď T. K. Oba slyšení potvrdili, že byli panem P., který vedl jednání za žalovanou, výslovně ujištěni, že částka 250 000 Kč představuje limit plnění pro zboží, které zůstane ve výloze přes noc, ač ve skutečnosti se tento limit pojistného plnění vztahoval na zboží ve výloze bez ohledu na denní či noční dobu. Za této situace nelze podle závěru odvolacího soudu hodnotit výkon činnosti pojišťovacího makléře ze strany žalované jako výkon poskytnutý s odbornou péčí a chránící zájmy spotřebitele, jak tyto povinnosti pojišťovacímu zprostředkovateli ukládá shora citované ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb. Ve smyslu odstavce 3 tohoto ustanovení je proto dána odpovědnost žalované za vzniklou škodu představovanou rozdílem mezi žalobkyní očekávaným pojistným plněním ve výši 4 990 000 Kč (domněle sjednané plnění 5 000 000 Kč minus spoluúčast žalobkyně 10 000 Kč) a pojistným plněním skutečně poskytnutým Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s. Pokud by zboží ve výloze bylo (mimo dobu uzavření prodejny) pojištěno na částku 5 000 000 Kč, pak by ke škodě (zmenšení majetku žalobkyně v důsledku neposkytnutí legitimně očekávaného pojistného plnění) nedošlo, příčinná souvislost mezi porušením zákonné povinnosti žalované a vznikem škody je tak evidentní. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu ve výši 2 490 122,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Ohledně přípustnosti dovolání odkázala na §237 odst. 1 písm. písm. b) a c) o. s. ř. Důvody dovolání žalovaná spatřuje v naplnění ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
První a druhou otázku zásadního právního významu formulovala dovolatelka tak, že rozhodnutí odvolacího soudu představuje „průlom do obsahu a standardního výkladu §35 obč. zák., a to v judikatuře NS ČR, tak i v nálezech ÚS“. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že dodatečná tvrzení žalobkyně ve výpovědi její bývalé jednatelky S. H. a tvrzení svědka T. K. jsou v hrubém nesouladu a tedy v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu – písemnosti ze dne 8. března 2006 označené jako „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“, která se stala smluvním podkladem zavazujícím žalovanou ke zprostředkování uzavření pojistné smlouvy s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s. Pochybení odvolacího soudu spočívá podle dovolatelky v tom, že uvedený dokument, který byl podepsán oběma účastníky, a který dovolatelka hodnotí jako „oboustranný právní úkon“, nebyl v odvolacím řízení posouzen a odvolací soud neprovedl jeho výklad ve smyslu §35 obč. zák. podle pravidel pro výklad právních úkonů: jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho měl odvolací soud také posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Třetí otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v otázce, kdy a za jakých okolností je možné aplikovat ustanovení §21 odst. 8 a 9 zákona č. 38/2004 Sb.
Uvedené otázky jsou obecnými otázkami ve vztahu klient a poskytovatel služby, ať se již jedná o advokáta, notáře, realitního makléře apod., kteří se mohou také dostat do situace, kdy klient podepíše jasnou a srozumitelnou smlouvu a následně podle okolností, aby se dostal do výhodně pozice, začne dodatečně tvrdit, že byl ujištěn či informován ústně poskytovatelem, že obsah smlouvy je jiný než psaný text.
V neposlední řadě vznesla dovolatelka (jako čtvrtou) otázku týkající se výše škody. Namítla, že nárok na výplatu pojistného plnění by byl v každém případě krácen z důvodu podpojištění, jedná se tedy o otázku, zda makléř obecně odpovídá za škodu skutečně vzniklou nebo odpovídá do výše škody, kterou by byla pojišťovna povinna vyplatit, za situace, že je pojištěný podpojištěn; jedná se totiž o dvě naprosto různé hodnoty. V případě odpovědnosti makléře není výše škody totožná s výší skutečné škody, dosahuje pouze do výše pojistného plnění, které by pojišťovna byla povinna pojištěnému vyplatit v případě, kdyby průběh pojistné události byl likvidován standardně. Institut podpojištění by tudíž v dané věci dopadl na žalobkyni, která dle jejích vlastních slov pojistila veškeré zásoby na 5 mil. Kč, přitom pouze ve výloze měla zboží za podstatně vyšší cenu za všech okolností a její nárok na pojistné plnění by byl krácen. V dosavadním řízení byla posuzována odpovědnost či neodpovědnost dovolatelky za škodu, která vznikla žalobkyni tím, že pojišťovna neplnila z předmětné pojistné události podle jejích představ. Úvahy dovolatelky se tedy v tomto směru objevují až v rámci tohoto dovolání, neboť nastolují shora uvedenou právní otázku ohledně výše škody představující dvě naprosto různé hodnoty, zejména pokud významnou roli hraje podpojištění.
Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání komentovala všechny čtyři otázky vytýčené žalovanou s tím, že žádnou z těchto otázek nezakládá přípustnost dovolání.
První a druhou otázku týkající se projevu vůle a jeho výkladu podle §35 obč. zák., resp. naplnění či nenaplnění jeho podmínek, nelze podle názoru žalobkyně v souzené věci vůbec vznášet. Žalobkyně nikterak nezastírá, že věděla o zakotvení limitu 250 000 Kč pro zboží ve výloze v připravené smlouvě a že smlouvu nakonec v této podobě podepsala. Jde však o to, co ji vedlo k tomu, že návrh smlouvy v této nevýhodné podobě podepsala. Její vůle byla před podpisem prokazatelně ovlivněna nepřípustným a odpovědnost za škodu zakládajícím jednáním žalované, a to výslovným nepravdivým ujištěním jejího představitele, že otázku předmětného limitu je třeba chápat jako limit pro zboží ve výloze pouze v době uzavření prodejny, když za této situace (kdyby tomu tak skutečně bylo) by pojistná ochrana byla pro žalobkyni dostatečná.
S tím souvisí i třetí otázka vznesená žalovanou pod označením „c)“ – aplikace §21 odst. 8 a 9 zákona č. 38/2004 Sb. Takto položená otázka s ohledem na podstatu problému postrádá pro posuzovaný případ zásadní význam, když o odpovědnost za škodu podle §21 odst. 8 a 9 zákona č. 38/2004 Sb. v dané věci nejde, žalobkyně ji nenamítala a ani odvolací soud ji nekonstatoval. Není proto z toho důvodu na místě pokládat předmětnou otázku dovolacímu soudu k řešení.
Ani čtvrtá otázka týkající se výše škody a údajného podpojištění není podle názoru žalobkyně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) nebo b) o. s. ř. Námitky k výši požadované škody měla žalovaná vznášet a prokazovat v průběhu předchozího řízení. Pokud tak neučinila, nelze již tuto chybu zhojit v řízení dovolacím. Žalobkyně nepožadovala skutečnou škodu, která jí byla způsobena odcizením, ale škodu způsobenou porušením právní povinnosti ze strany žalované jako rozdíl mezi pojistným plněním, které by jí náleželo, kdyby žalovaná svoji povinnost neporušila, a tím, co jí bylo vyplaceno pojišťovnou.
Žádná z otázek dovolatelky tak nesplňuje požadavky §237 odst. 3 o. s. ř. stran zásadního právního významu (neřešená otázka, otázka řešená soudy rozdílně či má-li být dovolacím soudem posouzena jinak), žalobkyně proto navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Žalovaná v replice k vyjádření žalobkyně setrvala na důvodech svého dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. lednem 2013, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 404/2012 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 7 článku II části první uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dovolacím řízení tedy nemohou být přezkoumávány skutkové závěry odvolacího soudu, které učinil z listiny „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“ nebo z výpovědi svědků, byť se dovolatelka snaží tuto svoji námitku směřující do skutkových závěrů odvolacího soud zastřít tvrzením, že odvolací soud měl provést výklad projevu vůle uvedené listiny, a pokud tak neučinil, jedná se o „průlom do obsahu a standardního výkladu §35 obč. zák.“. Dovolatelkou vytčené první dvě otázky týkající se výkladu projevu vůle v předmětné listině, které měly vyvolat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, není třeba v této věci řešit. V řízení totiž nebylo sporným, že do pojistné smlouvy byla zakotvena hranice pojištění zboží vystaveného ve výloze na hodnotu do výše 250 000 Kč. Dovolací soud přitom již ve svém předchozím zrušovacím rozsudku vyslovil zcela jednoznačný závěr, že pro posouzení odpovědnosti žalované za vzniklou škodu je rozhodující skutkové zjištění, zda žalovaná informovala žalobkyni před uzavřením pojistné smlouvy o tom, že uvedený limit plnění pojišťovny se vztahuje pouze na zboží, které zůstane ve výloze i po uzavření prodejny, nebo se týká také zboží, které je vystavené ve výloze v době otevření prodejny žalobkyně. Tento nedostatek odvolací soud v novém řízení odstranil a zjistil, že žalovaná žalobkyni ujistila, že uvedený limit pojistného plnění se vztahoval na zboží ve výloze bez ohledu na denní či noční dobu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemůže vyvolat ani v pořadí třetí otázka, a sice otázka kdy a za jakých okolností lze aplikovat §21 odst. 8 a odst. 9 zákona č. 38/2004 Sb.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušovacím rozsudku vydaným v této věci konstatoval, že problematika odpovědnosti za škodu pojišťovacího zprostředkovatele při provozování této činnosti (a obdobně také daňového poradce nebo advokáta) je upravena speciálním předpisem jako objektivní odpovědnost, při níž je nutno zkoumat mj. porušení povinností pojišťovacím zprostředkovatelem. Tyto povinnosti jsou upraveny především v ustanovení §21 odst. 1 věty první zákona č. 38/2004 Sb., podle něhož osoba provozující zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví nebo činnost samostatného likvidátora pojistných událostí je povinna tuto svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele, zejména nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb. Takovou podstatnou informací pro žalobkyni bylo, zda limit pojistného plnění se vztahoval na zboží ve výloze bez ohledu na denní či noční dobu. Touto otázkou se odvolací soud v napadeném rozhodnutí, jak výše uvedeno, zabýval. Shledal-li tedy odvolací soud, že žalovaná porušila svoji povinnost pojišťovacího zprostředkovatele, kterou jí ukládá shora citované ustanovení §21 odst. 1 věty první zákona č. 38/2004 Sb. a výkon činnosti pojišťovacího makléře ze strany žalované nelze hodnotit jako výkon poskytnutý s odbornou péčí a chránící zájmy spotřebitele, takže je podle §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb. dána odpovědnost žalované za vzniklou škodu, nelze tomuto závěru vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním ničeho vytknout.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud při posuzování výše vzniklé škody nepřihlédl k tomu, že na žalobkyni by dopadl institut podpojištění, neboť jde o v dovolání nepřípustně uplatněnou novou skutečnost (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam.
Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k námitce dovolatelky, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně má vůči žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v plném rozsahu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), včetně náhrady jeho hotových výdajů a z případné odměny (včetně náhrady jeho hotových výdajů) ustanoveného opatrovníka. Výše případné odměny ustanoveného opatrovníka však bude známa až poté, co o ní rozhodne soud prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 a §155 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o právu žalobkyně na náhradu nákladů dovolacího řízení, přičemž jejich výše bude stanovena samostatným usnesením.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu