ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2842.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2842/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, IČO 63998530 , zastoupené Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, proti žalovanému M. V., zastoupenému Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, o zaplacení částky 196.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 4 EC 116/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2014, č. j. 44 Co 19/2014 – 123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2014, č. j. 44 Co 19/2014 – 123 a rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15. října 2013, č. j. 4 EC 116/2011 – 97, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno – venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (pojistitel) se po žalovaném (pojištěném) domáhala regresní úhrady pojistného plnění ve výši 196.100,- Kč, které vyplatila na pojistnou událost – dopravní nehodu způsobenou žalovaným dne 12. července 2010 mezi obcemi Hostěnice a Ochoz u Brna podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Podle žalobkyně pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost ohlásit dopravní nehodu, v důsledku čehož byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele.
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 4 EC 116/2011 – 97, zamítl žalobu na zaplacení částky 196.100,- Kč s úrokem z prodlení od 3. února 2011 do zaplacení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. března 2014, č. j. 44 Co 19/2014 – 123, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soudu vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, a to, že dne 12. 7. 2010 došlo ke střetu dvou motorových vozidel mezi obcemi Hostěnice a Ochoz u Brna. Oba účastníci dopravní nehody se shodli na tom, že nehodu zavinil žalovaný, když vyjel ze svého jízdního pruhu a narazil do automobilu Audi A8. Policii k nehodě účastníci nevolali, neboť měli za to, že výše škody nepřesahuje 100.000,- Kč. Byl sepsán záznam o dopravní nehodě a nehoda byla žalobkyni nahlášena následující den, tj. 13. 7. 2010. Z dopisu ze dne 6. 1. 2011 adresovaného poškozenému účastníku nehody vyplynulo, že obvyklá cena jeho poškozeného vozidla činí 319.000,-Kč, využitelné zbytky 122.900,- Kč a že pojistné plnění je 196.100,- Kč, které bylo poškozenému vyplaceno. Z výslechu poškozeného, vlastníka automobilu Audi A8, byl učiněn soudy závěr, že s ohledem na stáří vozidla nepředpokládal škodu vyšší než 100.000,- Kč. Odvolací soud, byť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně - ze znaleckého posudku Ing. Jiří Finstrle vyplynulo, že účastníci nehody mohli vědět, že škoda přesáhne 100.000,- Kč, když se jednalo o luxusní verzi vozidla Audi A8, ztotožnil se soudem prvního stupně, že účastníci nehody nemohli reálně výši škody určit, když jejich psychický stav mohl být nehodou značně ovlivněn. Soudy shodně dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala ztížení šetření pojistné události v důsledku nahlášení dopravní nehody až den následující a že neexistuje v dané věci skutečnost, že by byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele (žalobkyně) ve smyslu §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., kdy neohlášení dopravní nehody policii nezpůsobovalo podle odvolacího soudu samo o sobě žádné ztížení jejího vlastního šetření pojistné události. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a proto není uplatněný nárok žalobkyně oprávněný.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 o. s ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, ve kterých případech vzniku škody na automobilu při dopravní nehodě lze považovat za zjevnou výši škody přesahující zákonný limit pro ohlášení dopravní nehody policii ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a nakolik je možné považovat „omyl podle zjevného stavu vozidla po havárii“ za porušení právní povinnosti podle silničního zákona. Žalobkyně opětovně upozorňuje na to, že žalovaný nedostál svým zákonným povinnostem, když měl neprodleně přivolat policii, nepřemísťovat vozidla a setrvat na místě. Žalobkyně se nespokojila s předložením společného záznamu o dopravní nehodě, když se jednalo o nehodu se škodou převyšující 100.000,- Kč. Žalovaný nepřivoláním policie vyšetřování pojistné události v podstatě zcela zmařil, když neumožnil nehodu zdokumentovat. Dle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 25 Cdo 358/2008 a 25 Cdo 4585/2007 a též sp. zn. 25 Cdo 1791/2008. Žalobkyně proto požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud změnil tak, že se žalobě plně vyhovuje a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání podané včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení) při dodržení podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) je přípustné (§237 o. s. ř.), když v dovolání uvedené otázky hmotného práva nebyly dosud řešeny. Následně se proto dovolací soud zabýval důvodností dovolání. Bylo třeba vyřešit právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, jimiž je podle dovolatelky jednak otázka, ve kterých případech vzniku škody na automobilu při dopravní nehodě lze považovat za zjevnou výši škody přesahující zákonný limit pro ohlášení dopravní nehody policii ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a jednak otázka, nakolik je možné považovat „omyl podle zjevného stavu vozidla po havárii“ za porušení právní povinnosti podle silničního zákona.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně ze skutkových zjištění dovodil, že účastníci nehody nemohli reálně určit výši škody na vozidlech po dopravní nehodě, což odvolací soud odůvodnil tím, že jejich psychický stav mohl být nehodou značně ovlivněn. Uvedený závěr odvolacího soud nemá oporu ve skutkovém zjištění, když otázka psychického stavu účastníků dopravní nehody nebyla prokázána žádnými důkazy. Ze skutkových zjištění naopak vyplynulo - viz znalecký posudek Ing. Jiří Finstrleho, že účastníci nehody mohli rozpoznat, že škoda přesáhne 100.000,- Kč, když se jednalo o luxusní verzi vozidla Audi A8. Závěr znalce však soud prvního stupně ve svém rozsudku pouze konstatoval, nezohlednil jej a tento svůj postup nijak neodůvodnil. Právní posouzení soudů je neúplné, tudíž nesprávné.
V dané souvislosti řešených otázek je možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, v němž byla řešena obdobná věc, a ve kterém byl učiněn závěr, že je třeba v souvislosti s posouzením otázky regresního nároku pojišťovny zjišťovat, jak se škoda jevila účastníkům nehody těsně po kolizi, aktuální klimatické podmínky (tma, déšť), rozsah a průběh nehody a stav poškozeného automobilu po nehodě (pojízdnost, úniky kapalin apod.).
Odvolací soud však pochybil, jestliže se spokojil s pouhým závěrem soudu prvního stupně o tom, že účastníci dopravní nehody nemohli reálně určit výši škody na vozidlech po dopravní nehodě, ač soud prvního stupně neprovedl žádné skutkové zjištění o tom, v jakém stavu bylo poškozené vozidlo po dopravní nehodě, zda nebylo vozidlo pojízdné, zda nedošlo k úniku kapalin, apod., což by nasvědčovalo vyššímu poškození vozidla, a když navíc bylo poškozeno vozidlo luxusní verze Audi A8, byť již ojeté. Nezabýval se ani tím, jak účastníci nemohli rozpoznat, že škoda nepřesáhne 100.000,- Kč, když se ve skutečnosti jednalo o totální škodu na vozidle, kdy je předpoklad, že totální poškození vozidla luxusní verze Audi A8, nejspíš přesáhne částku 100.000,- Kč, a kdy za takové situace jsou účastníci dopravní nehody podle §47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu, povinni neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi, zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel a setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty.
Pokud soudy shodně dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala ztížení šetření pojistné události v důsledku nahlášení dopravní nehody až den následující a že neexistuje v dané věci skutečnost, že by byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele (žalobkyně) ve smyslu §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., kdy neohlášení dopravní nehody policii nezpůsobovalo podle odvolacího soudu samo o sobě žádné ztížení jejího vlastního šetření pojistné události, je třeba konstatovat, že tento závěr s ohledem na skutečnost, že účastníci dopravní nehody neohlásili nehodu policii, údajně proto, že se domnívali, že škoda nepřesáhne 100.000,- Kč, nemá dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních, proto není možno za této situace nedostatečných skutkových zjištění pro takový závěr učinit rozhodnutí, že odvolací soud se nedopustil nesprávného právního posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.
Při posouzení otázky, zda účastníci dopravní nehody jsou schopni rozpoznat, že při dopravní nehodě došlo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč (§47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb.), a posouzení otázky, zda neohlášení dopravní nehody policii nezpůsobovalo ztížení šetření pojistné události, je třeba vyjít zejména ze zjištění, jak byla vozidla poškozena, o jaká vozidla se jednalo, jak účastníci nehody byli s ohledem na tyto okolnosti schopni rozpoznat výši škody.
Pokud dovolatelka považuje za judikaturou neřešenou otázku - nakolik je možné považovat „omyl podle zjevného stavu vozidla po havárii“ za porušení právní povinnosti podle silničního zákona, je třeba konstatovat, že na této otázce odvolací soudu své rozhodnutí nezaložil. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen.
Pokud dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 358/2008 a 25 Cdo 4585/2007 a též sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, je třeba konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4585/2007 je založeno na jiném skutkovém základě, a sice, kdy pojišťovna prokáže, že v důsledku toho, že pojištěný, jako účastník nehody nepřivolal policii, byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele. V dané věci ale dosud takový závěr odvolacím soudem učiněn nebyl, byť dovolací soud má k takovému závěru s ohledem na nedostatek skutkových zjištění výhrady – viz výše. Též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 358/2008 na danou věc nedopadá, neboť řeší otázku existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a závěr o porušení nějaké právní povinnosti v dané věci učiněn nebyl. Má-li dovolatelka za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, je v tomto rozhodnutí konstatováno, že ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v uvedeném ustanovení, a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené ustanovením §47 odst. 3 písm. b), věta před středníkem, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2003, a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007. Dopad právního závěru v uvedeném rozhodnutí na posouzení v dané věci bude předmětem dalšího řízení.
Ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla umožňuje pojistiteli požadovat po pojištěném náhradu plnění, jež namísto něj poskytl, pokud prokáže, že bez zřetele hodného důvodu nesplnil oznamovací povinnost (dle §47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů) a v důsledku toho došlo ke ztížení možnosti řádného šetření pojistitele. Obě tyto podmínky musí být naplněny současně a jejich smyslem je to, aby pojistitel mohl řádně a dostatečně posoudit všechny okolnosti v souvislosti s jeho zákonnou povinností poskytnout poškozenému plnění za pojištěnou osobu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 676/2012). Ztížení možnosti šetření se přitom nevztahuje pouze k okolnostem významným pro plnění z pojištění, ale i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně na základě ustanovení §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu