ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. Roberta Beneše, se sídlem Přerov, Kosmákova 29, PSČ 750 02, insolvenčního správce dlužníka EKOSOLARIS, a.s., se sídlem Kroměříž, Jožky Silného 2684, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby 25535668, zastoupeného JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kynšperk nad Ohří, Jana Nerudy 868/22, proti žalované APOLO SOLAR s.r.o. , se sídlem Klatovy II, Maxima Gorkého 198, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 29081777, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem Klatovy I., Čs. legií 143, o zaplacení 116 633,41 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 96/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2014, č. j. 3 Cmo 65/2014-130, 3 Cmo 66/2014, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 3 Cmo 65/2014-130, 3 Cmo 66/2014, potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2013, č. j. 47 Cm 96/2013-77, kterým byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty, a ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 47 Cm 96/2013-102, kterým byl zamítnut návrh žalované na přerušení řízení do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prominutí zmeškání lhůty.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že podle obsahu spisu byla žalované usnesením soudu zaslána výzva podle §114b o. s. ř., která byla doručena žalované, jejímu právnímu zástupci dne 12. 7. 2013. Soudem uložená třicetidenní lhůta k podání vyjádření skončila dnem 13. 8. 2013. Vyjádření žalované bylo soudu doručeno až dne 19. 8. 2013 (pondělí), přičemž žádost o prodloužení lhůty k odůvodnění odporu byla podána u soudu dne 16. 8. 2013 (pátek) s odůvodněním, že ve společnosti žalované probíhá celozávodní dovolená a jednatel se zdržuje mimo území republiky. Zmínka o pracovní neschopnosti právního zástupce žalované byla učiněna až v odvolání proti rozsudku pro uznání podaného k poštovní přepravě dne 16. 9. 2013. Samotná žádost o prominutí zmeškání lhůty s doložením pracovní neschopnosti právního zástupce žalované byla podána dne 26. 9. 2013. Pracovní neschopnost právního zástupce žalované podle doloženého dokladu trvala ode dne 7. 8. 2013 do 16. 8. 2013.
Odvolací soud uvedl, že lhůta stanovená ve výzvě podle §114b odst. 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou ve smyslu §55 o. s. ř., kterou předseda senátu může prodloužit. Odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1755/2013, publikované na www.nsoud.cz . Pokud se odvolatelka domnívala, že soud mohl zmeškanou lhůtu podle §58 o. s. ř. prominout, odvolací soud k této domněnce odvolatelky uvedl, že postupem podle §58 o. s. ř. nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty, jak správně dovodil soud prvního stupně, a odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, publikovaném v Soudní judikatuře pod označením SJ 153/2002 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009, uveřejněné na www.nsoud.cz.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyl důvod vyhovět návrhu žalované ze dne 14. 11. 2013 na přerušení řízení do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prominutí zmeškání lhůty, neboť ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v daném řízení neprobíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, a kdy důvody uváděné žalovanou v odvolání proti rozsudku pro uznání (vážné onemocnění zástupce žalované) budou přezkoumávány v řízení o odvolání proti dosud nepravomocnému rozsudku pro uznání.
Proti oběma citovaným usnesením odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na §237 o. s. ř. s tím, že dovoláním napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovoláním napadená usnesení řeší právní otázku, která je v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně. Poukazuje na to, že odůvodnění odvolacího soudu je založeno bez dalšího na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001 s tím, že postupem podle §58 o. s. ř. nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty. Dovolatelka však namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval omluvitelností důvodů, pro které právní zástupce žalované zmeškal soudcovskou lhůtu pro vyjádření se k věci a nevzal vůbec v úvahu skutečnost, že procesní úkony konají lidé, kteří mohou z procesně omluvitelných důvodů zmeškat lhůty stanovené soudem nebo zákonem, proto má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru: „Postupem podle §58 odst. 1 o. s. ř. nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty. Jestliže však zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohl mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nelze opomenout skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla odepřena ochrana v případě, že z omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní (soudcovskou) lhůtu, jejíž nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve sporu. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř.). Proto, požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle §55 o. s. ř., případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku.“
S ohledem na závěry uvedeného rozhodnutí má dovolatelka za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí, nezabýval-li se soud omluvitelností důvodů, pro něž právní zástupce žalované zmeškal soudcovskou lhůtu pro vyjádření se ve věci. Namítá, že žalované bylo odejmuto právo na spravedlivý proces poukazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 265/2008 Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to, že dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání v souladu s požadavky §237 o. s. ř., když v dovolání netvrdí existenci žádné otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka dostála těmto požadavkům jen ve vztahu k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem ohledně zamítnutí návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty. Dovolatelka vymezila přípustnost v tomto směru tím, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, nezabýval-li se omluvitelností důvodů, pro které právní zástupce žalované zmeškal soudcovskou lhůtu pro vyjádření se k věci. Nutno konstatovat, že v uvedeném rozhodnutí přezkoumával Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku pro uznání a dospěl k závěru, že bude nutno v odvolacím řízení posoudit, zda žalovaný z omluvitelných důvodů zmeškal lhůtu pro podání vyjádření podle §114b o. s. ř. Nejvyšší soud dále v uvedeném rozhodnutí dovodil, že soudcovskou lhůtu nelze prominout. Předmětem současného posuzovaného řízení je rozhodování o prominutí lhůty pro vyjádření podle §114b o. s. ř. Odvolací soud se neodchýlil od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže v napadeném rozhodnutí správně dovodil, že lhůtu podle §114b o. s. ř. nelze prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou. Skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelných důvodů, posoudí soud v řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání.
S ohledem na tyto závěry, nelze dovodit, že by žalované bylo odejmuto právo na spravedlivý proces, jak namítá s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 265/2008.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalobce spojených podáním vyjádření k dovolání žalované, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu