ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3131.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3131/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CORTEC s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Na Groši 1344/5a, PSČ 102 00 , identifikační číslo osoby 26725533, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované KYZLINK, s.r.o. , se sídlem v Brně, Vychodilova 14, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 25341871 , zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, o zaplacení částky 392.970,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 189/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2014, č. j. 5 Cmo 442/2013-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.342,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. května 2013, č. j. 36 Cm 189/2006-192, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala pro žalované zaplacení částky 392.970,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku
392.970,- Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně. Odvolací soud shledal nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky důvodný z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je určující, že žalobkyně měla uhradit cenu díla dle ujednání čl. III tak, že 33 % ceny podle zálohové faktury měla uhradit po odsouhlasení vzorku paravánu, dalších 33 % měla uhradit po odsouhlasení vzorku budky a při dokončení výroby budek, tedy bez vad, to je 15. listopadu 2002, měla zaplatit zbývajících 33 % podle končené faktury. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že ještě v červnu 2003 se vyskytovaly na předmětu díla vady, dílo tedy nebylo řádně dokončeno, přesto žalobkyně uhradila cenu díla, i když posledních 33 % nebylo ještě splatných. Splatnost poslední splátky byla dle smlouvy vázána na dokončení výroby budek, to je dokončení bez vad. Není rozhodující, z jakého důvodu se vady díla vyskytovaly v době před jejich předáním, neboť bylo na žalované, aby na nevhodné umístění budek a z toho vyplývající praskání skel objednatele upozornil. Žalovaná ostatně vady odstraňovala, ale pro jejich vysoký počet od této své činnosti ustoupila.
Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně zaplatila cenou sjednanou cenu díla, ačkoliv k zaplacení 33 %, to je 700.000,- Kč, nebyla ještě povinna. Proto na straně žalované došlo v tomto rozsahu ke vzniku bezdůvodného obohacení a je podle ustanovení §451 obč. zák. povinna je žalobkyni vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Poukazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 4349/2010. Skutková zjištění učiněná odvolacím soudem nemohla, dle mínění dovolatelky, posloužit odvolacímu soudu pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení z důvodu předčasného uhrazení ceny díla.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že se vypořádává s jednotlivými argumenty dovolatelky a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 4349/2010, není případný. V nyní projednávané věci skutková zjištění odvolacího soudu představovala podklad pro právní posouzení uplatněného nároku žalobkyně jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013). Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, dospěl-li k závěru, že účastníci si v rámci autonomie vůle dohodli, kdy a v jakém rozsahu vzniká žalované právo na zaplacení ceny díla. Strany si dohodli podmínky, za nichž vznikne právo na zaplacení zbývajících 33 % ceny díla. Právo na jejich zaplacení byla vázána na dokončení díla bez vad. Obsahově jde o tzv. pozastávku, kterou si strany díla dohodli. Z judikatury Nejvyššího osudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 2006, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007) přitom vyplývá, že ujednání o pozastávce může představovat v konkrétním ujednání (jako v tomto případě) vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, a nikoli vznik splatnosti. Právo na zaplacení ceny díla v rozsahu 33 %, to je 700.000,- Kč, přitom dosud nenastala, žalobkyně k jejímu plnění nebyla povinna. Proto na straně žalované došlo v tomto rozsahu ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je podle ustanovení §451 obč. zák. povinna žalobkyni vydat.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení§243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu