ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3135.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3135/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce T. Z. , zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem, se sídlem v Plzni, Skrétova 475/8, proti žalované Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 11407, identifikační číslo osoby 45317054, o 2,335.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 228/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 29 Co 417/2010-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. března 2010, č. j. 26 C 228/2008-132, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 13. července 2010, č. j. 26 C 228/2008-147, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 630.000,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 1,705.000,- Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. až V. výroku) a o povinnosti žalobce zaplatit státu doplatek soudního poplatku za změněný žalobní návrh (bod VI. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem, v pořadí druhým (poté co byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. února 2011, č. j. 29 Co 417/2010-175, dovolacím soudem zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení), v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobce nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatel v dovolání namítá, že se odvolací soud při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) odchýlil od rozhodovací praxe při posuzování uznávaných pravidel slušného jednání a dobrých mravů. Za situace, kdy odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, že žaloba byla podána na základě vypracovaného znaleckého posouzení, že si žalobce byl schopen obstarat nezbytné informace a svůj nárok v průběhu řízení pouze přizpůsobil závěrům jiného znaleckého zkoumání, je však jeho dovoláním napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 17. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, ze dne 13. března 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Jestliže v daném případě odvolací soud neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu ke vznesené námitce promlčení, není jeho rozhodnutí s uvedenou judikaturou nikterak v rozporu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení§243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu