ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3324.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3324/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně RAVEN CZ a.s., se sídlem v Hradci Králové, Za Škodovkou 838, identifikační číslo osoby 25884581 , zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalované FeKS a.s., se sídlem Želeč 14, identifikační číslo osoby 26028166, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 13/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 2 Cmo 315/2013-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2013, č. j. 52 Cm 13/2012-76, zrušil rozhodčí nález Rsp 1898/10 ze dne 10. září 2011 vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vydaného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D. dne 10. září 2011 pod sp. zn. Rsp 1898/10 (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování (ne)splnění poučovací povinnosti rozhodčího soudu dle ustanovení §118a o. s. ř., pak dovolací soud uvádí, že odvolací soud předmětnou otázku posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 3365/2011). Stejně tak není relevantní výtka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která stanoví, že rozhodčí nález soud nemůže přezkoumávat po hmotněprávní stránce, ale pouze po stránce procesní. Odvolací soud právě naopak ve svém odůvodnění upozornil, že „soud při rozhodování o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu není oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost, a že námitky, pokud mají být důvodem zrušení rozhodčího nálezu, musí být procesního charakteru (…)“, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 3025/2011.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázek předestřených dovolatelkou od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu