ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3650.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3650/2014-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně DESIGN CIS, s.r.o. , se sídlem v Šumperku, Fialova 963/12, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 62360230, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalované DITREX s.r.o. , se sídlem v Olomouci - Slavoníně, Za Kostelem 448/24, PSČ 783 01 , identifikační číslo osoby 25848909, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hlavešem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Slovanská 20, o zaplacení 407.130,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 20 Cm 34/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 458/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.390,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. června 2013, č. j. 20 Cm 34/2012-136, ve znění opravného usnesení ze dne 22. srpna 2013, č. j. 20 Cm 34/2012-148, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 407.130,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 407.130,- Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že má za to, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalobkyni překvapivé, že odvolací soud opomenul posouzení žalovanou uplatněnou obranu proti žalobnímu nároku, že právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná „jednala s péčí řádného hospodáře, když (…)“, je v nesouladu se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně (s nimiž se odvolací soud ztotožnil). Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvádí-li dovolatelka, že má za to, že „zmaří-li jeden z účastníků smlouvy naplnění jejího smyslu svévolným jednáním, je v rozporu s principem spravedlnosti, aby z takového jednání porušujícího smyslu uzavřené smlouvy měl prospěch ten účastník, který tento smysl porušuje a majetkovou újmu ten účastník, který smysl této smlouvy naplnil“, je třeba konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na posouzení této otázky. Přípustnost dovolání přitom může založit jen taková otázka, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013 veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud při výkladu smluvního vztahu mezi účastníky nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu řešící používání zákonných výkladových pravidel při interpretaci právních úkonů, pak dovolací soud upozorňuje, že ačkoliv dovolatelka cituje z rozhodnutí dovolacího soudu, není z dovolání zřejmé, jakým svým řešením určité konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Podle dovolacího soudu přitom (naopak, na rozdíl od mínění dovolatelky) dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu o výkladu právních úkonů je (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 32 Cdo 2061/99, ze dne 30. srpna 2011, 23 Cdo 3404/2008).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Žalobkyně podala dovolání výslovně „proti celému výroku“ rozsudku odvolacího soudu, tedy zřejmě i proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. a III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém zřejmě dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. a III., nevyhověla.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (proti výroku odvolacího soudu pod bodem I. i ve výrocích pod bodem II. a III.) odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu