ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4030.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4030/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Mgr. Markéty Míkové , insolvenční správkyně, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 25, dlužníka Knight Marketing International s.r.o., se sídlem v Praze 2, Varšavská 1041/26, identifikační číslo osoby 27373070, proti žalované E M E S spol. s r.o. , se sídlem v Praze 6, dr. Zikmunda Wintra 376/5, identifikační číslo osoby 45277818, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 109/3, o 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 212/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014, č. j. 28 Co 171/2014-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. července 2013, č. j. 18 C 212/2012-53, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9. ledna 2014, č. j. 18 C 212/2012-64, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalované zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 soudní poplatek (výrok doplňujícího usnesení).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku, výslovně v celém rozsahu, odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání žalované dle obsahu spisu nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií pak přípustnost dovolání nemůže založit argumentace žalované, kterou zakládá na skutečnostech, že „kompenzační projev učinila žalovaná v rámci řízení o žalobě na náhradu škody před soudem prvního stupně, dále pak i v odvolacím řízení a do třetice v rámci obrany v předmětném řízení o zaplacení 120.000,- Kč“. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, totiž nevyplývá, že by žalovaná posléze opakovaně v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 100/2010 učinila vůči společnosti Knight Marketing International s.r.o. kompenzační projev (a to v rámci prvostupňového řízení či v odvolacím řízení), ani že by úkon směřující k započtení této (v tuto dobu již splatné) pohledávky z titulu náhrady škody učinila v rámci předmětného řízení.
Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že pohledávka žalované za společností Knight Marketing International s.r.o. na náhradu škody je dosud nesplatná přes to, že tato pohledávka byla uplatněna žalobou již v roce 2010, pak k tomu dovolací soud uvádí, že tento závěr odvolací soud neučinil. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žalovaná, která kompenzovala svůj nárok na náhradu škody v rámci žaloby na náhradu škody, které nepředcházela výzva k plnění, učinila tento svůj úkon směřující k započtení (kompenzační projev) v době, kdy nárok na náhradu škody nebyl ještě splatný. Uvedený závěr je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 64/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu