ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4150.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4150/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně MICHAEL Development - ŠPINDLERŮV MLÝN s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 383/58, identifikační číslo osoby 26742900, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalované BAK stavební společnost, a.s. , se sídlem v Trutnově, Vodní 177, Střední Předměstí, identifikační číslo osoby 28402758, o zaplacení částky 4,216.145,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 44/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 1 Cmo 35/2014-148, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. 33 Cm 44/2013-118, řízení o části žaloby, jíž žalobkyně požaduje zaplatit 3,043.871,- Kč s příslušenstvím, zastavil (bod I. výroku) a rozhodl o vrácení žalobkyni 121.760,- Kč ze zaplaceného soudního poplatku (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při řešení otázky překážky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má dovolací soud (na rozdíl od mínění dovolatelky) za to, že odvolací soud judikatorní závěry Nejvyššího soudu respektuje a jeho rozhodnutí je v souladu s judikaturou, na kterou dovolatelka ve svém dovolání poukazuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. února 2013, sp. zn. 30 Cdo 3541/2012, ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000), stejně jako s další konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, usnesení ze dne 10. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1290/2004, ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007).
Argumentuje-li dále dovolatelka, že by předmětná otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, pak nespecifikuje, od kterého konkrétního řešení by se měl dovolací soud v předmětné věci odchýlit. Dovolatelka v této souvislosti neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se měl nyní odchýlit.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 3 věty první §218a o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu