ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.429.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 429/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, proti žalované IZOLTA s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Chodov, Roztylská 2232, PSČ 149 00, IČO 25585886, zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou, se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 120/22, PSČ 695 01, o zaplacení částky 912 592 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 150/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2012, č. j. 44 Co 34/2012-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 35 C 150/2007-52, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 912 592 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zaměstnanec žalované a pojištěnec žalobkyně A. R. utrpěl dne 27. února 2006 pracovní úraz při pokládání hydroizolačních pásů lepenky na rovné střeše stavby „CENTRAL TRADE PARK BRNO“ v Brně. Po rozvinutí role izolační lepenky A. R. při ukročení pozpátku zakopl o zvýšenou obrubu otvoru střešního světlíku a propadl vnitřkem světlíku do hloubky 11 m, neboť nebyl proti pádu nijak zajištěn. Otvory světlíku byly podle zjištění soudu prvního stupně zakrývány deskami, na které byly dávány stavební podlážky, ty se však ráno odstranily, což bylo nezbytné pro umožnění práce až u obruby světlíku, a po ukončení práce se vracely na původní místo. A. R. utrpěl polytraumata, která byla léčena až do zbytku roku postupně ve více zdravotnických zařízeních. Náklady vynaložené smluvními zdravotnickými zařízeními na péči o zraněného ve výši 912 592 Kč uhradila žalobkyně. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu zaměstnance posuzovala také pojišťovna Kooperativa z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a vyplatila A. R. pojistné plnění ve výši 676 716 Kč, přičemž vůči žalované uplatnila podle §10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, postih z důvodu závažného porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci do výše 10 % celkově vyplaceného pojistného plnění.
Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 27. dubna 2007 k zaplacení nákladů, které byly vynaloženy na léčení A. R., tj. žalované částky.
Soud prvního stupně vyšel z ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Podle citovaného ustanovení příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.
Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. Zásadní otázkou v řízení bylo, zda v době úrazu poškozeného byly ze strany žalované dodrženy předpisy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda ke škodě došlo zaviněným protiprávním jednáním žalované či nikoliv. Soud prvního stupně zhodnotil postup při zajištění světlíků, jejichž provizorní krytí se ráno odstranilo a vrátilo až po ukončení práce, aniž byl zajištěn jiný prostředek k ochraně proti pádu z výšky, jako nesplnění povinnosti žalované, které jí jako zaměstnavateli ukládalo ustanovení §134e odst. 1 písm. c) zákoníku práce, podle něhož je zaměstnavatel povinen organizovat práci a stanovit a provádět pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu či zřícení. Podle §3 odst. 1 písm. b) vládního nařízení č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, zaměstnavatel přijímá technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení (dále jen „ochrana proti pádu“) a zajistí jejich provádění na všech ostatních pracovištích a přístupových komunikacích, pokud leží ve výšce nad 1,5 m nad okolní úrovní, případně pokud pod nimi volná hloubka přesahuje 1,5 m. V řízení přitom nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že ke škodě došlo spoluzaviněním třetí osoby, resp. A. R., neboť při práci na střeše není zakázáno couvat.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 44 Co 34/2012-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Skutková zjištění soudu prvního stupně zůstala v odvolacím řízení nedotčena. Zaměstnanec žalované A. R. při rozvinování role izolační lepenky po ploše vodorovné střechy stavby zakopl při zacouvání o okraj světlíku (1 x 5 m) a propadl do 11 metrové hloubky. V řízení nebylo zjištěno, že by byl stanoven způsob případného individuálního jištění A. R. proti pádu, jestliže byl jeho celkový pracovní pohyb určován délkou rozvíjeného pásu lepenky na velké ploše a potřebou jeho případného vyrovnávání, přičemž rozvinutí mělo (technologicky vzato) pokračovat přes obrubu světlíku, jehož dosavadní krytí podlážkami muselo být pro ten účel – skutečně nezjišťovanou osobou – odstraněno. Odvolací soud zjistil ze zápisu o předání a převzetí pracoviště sepsaným žalovanou s objednatelem díla, že jediným konkrétně vyjádřeným požadavkem ohledně bezpečnosti práce bylo nošení přilby a krytí těl, končetin a očí, s nímž byl seznámen i A. R., který v řízení potvrdil, že „každé ráno nám … (nadřízený) říkal, že si máme dávat pozor, dívat se, kam šlapeme … žádné pokyny, že bychom se měli někde přivázat nám nedával, to by … ani nešlo …“. Příslušný oblastní inspektorát práce dle zjištění odvolacího soudu konstatoval pro daný případ „porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce ze strany zaměstnavatele …“.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně také v právních závěrech. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, avšak ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 137/2008 Sb., účinnou až po podání výzvy žalobkyně ze dne 27. dubna 2007 k úhradě žalované částky. Touto novelou bylo ustanovení §55 změněno z nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody vůči třetím osobám na náhradu nákladů vynaložených na péči hrazenou ze zdravotního pojištění vůči třetím osobám, což nepovažoval odvolací soud za rozhodné, když těžiště sporu spočívalo v posouzení vztahu příčinné souvislosti, jejíž zakotvení v citovaném ustanovení žádných změn nedoznalo. Taktéž odvolací soud poukázal na ustanovení §134e odst. 1 písm. c) a e) zákoníku práce ve znění po novele provedené zákonem č. 155/2000 Sb., podle něhož platí, že zaměstnavatel je povinen organizovat práce a stanovit a provádět pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci zejména … c) byli chráněni proti pádu či zřícení, … e) na pracovišti se zvýšeným rizikem nepracovali osamoceně bez dohledu dalšího zaměstnance, pokud jejich ochranu nezajistí jinak… Tato povinnost zaměstnavatele „kdykoliv (soustavně) stanovit a provádět postupy tak, aby … byl zaměstnanec chráněn“, platí podle odvolacího soudu v dané věci tím spíše, že z povahy pracovní činnosti vyplývala nejen nemožnost omezovat pohyb pracovníka technicky, ale dokonce i potřeba bezprostředního přiblížení se k převisu. Za splnění této uvedené povinnosti zaměstnavatele přitom nelze považovat podle názoru odvolacího soudu každodenní ranní upomínání žalované o pozornost zaměstnanců na místo došlapu.
Odvolací soud nepřijal námitky žalované směřující k odpovědnosti poškozeného zaměstnance za jeho pracovní úraz, které měly spočívat v jeho nepřípadné iniciativě, když se chopil práce bez součinnosti s dalším pracovníkem, v jeho neopatrnosti – opomenutí pozornosti vůči bezprostředně přítomnému nebezpečí za zády nebo svévoli v souvislosti s odstraněním poklopu ze světlíku, neboť toto nebylo ve věci rozhodné. Žalovaná měla tvrdit a prokazovat skutečnost, která by mohla mít význam pro vyloučení vztahu příčinné souvislosti, což neučinila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Své dovolání žalovaná odůvodnila odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. a uvedla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v tom, že nalézací, ani odvolací soud nevyhodnotily dostatečně svědeckou výpověď A. R. a nedostatečně přihlédly k jeho chování jako pojištěnce a současně poškozeného. Odvolací soud pochybil i tím, že se nezabýval otázkou podílu poškozeného na jeho úrazu, což je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, zejména s jeho rozhodnutím ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002.
Ze svědecké výpovědi A. R. podle názoru dovolatelky vyplývá, že byl každé ráno upozorněn nadřízeným, že má dávat pozor, dívat se, kam šlape a podobně. Svědek R. dále uvedl, že byl poučen, že je nutné s rolí lepenky pracovat ve dvou, neboť lepenka je velmi těžká, váží zhruba 60 kg, že si jeho kolega odskočil, a svědek to chtěl zkusit sám, aby nezahálel. Ve své výpovědi dále vysvětlil, že se s rolí lepenky pracuje tak, že dvě osoby stojí proti sobě, každá na jednom konci role, v podstatě se přetahují sem tam, tak, aby lepenka byla dobře vyrovnána. Pokračovat v práci bez kolegy se rozhodl proto, že si byl jistý při práci na střeše. Z jeho výpovědi vyplývají podle názoru dovolatelky podstatné skutečnosti – že poškozený byl poučen a proškolen z bezpečnostních předpisů, že pokračoval v práci, přestože podlážky byly odsunuty, i když věděl o existujícím nebezpečí.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nezjistil konkrétní osobu, která podlážky odsunula, a zda se tak stalo svévolně nebo na něčí pokyn. V řízení měl být proto doplněn výslech svědka R. za účelem zjištění odpovědi na tuto otázku a také o tom, zda došlo k odstranění podlážek, či pouze k jejich odsunutí. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná provedla řádné proškolení pracovníků pro práce ve výškách, tím splnila preventivní opatření z hlediska bezpečnosti práce ve výškách a následně zajistila rizikové prostory v souladu s bezpečnostními předpisy, tedy je zakryla podlážkami. Podle názoru dovolatelky se A. R. přímo podílel na odstranění podlážek ze světlíku nebo takový postup některého ze spolupracovníků akceptoval a s vědomím rizika poškození svého zdraví nadále na střeše pracoval a při absenci spolupracovníka couval s rolí lepenky, což nelze označit jinak než „jako hazardní jednání s minimální možností, že by k pracovnímu úrazu nedošlo“. Tímto jednáním si poškozený A. R. zavinil svůj pracovní úraz, z čehož dovolatelka dovozuje, že zde nemůže být dána příčinná souvislost nákladů léčení v plném rozsahu se zaviněným protiprávním jednáním, jak dovodil odvolací soud. Příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením předpisů tedy existuje pouze v jednání poškozeného A. R. Žalovaná je přesvědčena, že za škodu zdravotní pojišťovně neodpovídá, popř. neodpovídá za škodu v rozsahu, v jakém byla způsobena spoluzaviněním pojištěnce.
Dovolatelka závěrem uvedla, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby odpovídala za chybné postupy svých pracovníků. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání setrvala na svém stanovisku, že žalovaná porušila bezpečnostní předpisy ve smyslu §134 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť nepřijala technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnance ze střechy ve výšce 11 metrů nad okolní úrovní podle požadavku §3 odst. 1 písm. b) vládního nařízení č. 362/2005 Sb. a nezajistila volné okraje střechy a otvory světlíku osazením technické konstrukce proti pádu z výšky. To, že poškozený zaměstnanec žalované manipuloval s rolí sám, ještě nezakládá skutečnost, že toto počínání bylo příčinou jeho pádu do světlíku.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací soud nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z těchto skutkových zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat. Ani v nyní posuzované věci nebyl proto dovolací soud oprávněn zabývat se námitkami dovolatelky vznesenými vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu, resp. jejími vlastními skutkovými závěry uvedenými v dovolání – např. jejím tvrzením, které dovodila z výpovědi poškozeného A. R., např. že z jeho výpovědi vyplývá, že byl poučen a proškolen z bezpečnostních předpisů, např. o způsobu práce s rolí lepenky, neboť ta je velmi těžká, že porušil druhý zajišťovací princip práce na střeše, a to práci ve dvojici. Taková skutková zjištění odvolací soud z jeho výpovědi neučinil. Totéž se týká námitek dovolatelky týkajících se zjištění, kdo odsunul podlážky z ústí světlíku.
Nejvyšší soud je povinen respektovat také skutkový závěr odvolacího soudu, na kterém je jeho rozhodnutí postaveno, a sice že zaměstnanec žalované A. R. nebyl při práci na střeše v 11metrové výšce nikterak zajištěn proti pádu do hloubky. Za této situace jsou nerozhodné dovolací námitky žalované, které jsou směřovány do výlučné odpovědnosti nebo alespoň spoluodpovědnosti poškozeného A. R. za jeho pracovní úraz. Tyto námitky vznesla žalovaná již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi důsledně vypořádal. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokud si poškozený počínal při pokládání izolační lepenky neopatrně, nezbavilo to v žádném případě žalovanou jejích povinností, které jí ukládal zákoník práce ve znění účinném k datu úrazu, a to především v ustanovení §134e odst. 1 písm. c) a e), podle něhož byl zaměstnavatel povinen organizovat práci a stanovit a provádět pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci zejména byli chráněni proti pádu či zřícení a aby zaměstnanci na pracovišti se zvýšeným rizikem nepracovali osamoceně bez dohledu dalšího zaměstnance, pokud jejich ochranu nezajistí jinak. Této povinnosti žalovaná zcela jistě nedostála tím, že každé ráno nadřízený poškozenému připomínal, „aby si dával pozor, a díval se, kam šlape a podobně“. Dovolací soud akceptuje i další závěr odvolacího soudu, že „obvinění“ poškozeného A. R., že porušil nařízení pracovat „s rolí“ ve dvou, protože je „těžká“, je obecně nepřípadná nejen proto, že samostatnou manipulací s ní si poškozený v daném případě neublížil, když pádu do světlíku předcházelo její rozvinutí.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani námitka dovolatelky vznesená vůči právnímu závěru odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalovanou, které jí ukládá ustanovení §134e odst. 1 písm. c) a e) zákoníku práce účinném k datu úrazu A. R., a jeho pracovním úrazem, z důvodu nedostatku skutkových závěrů o zjištění, která konkrétní osoba odstranila zakrytí světlíku. I s touto námitkou se odvolací soud vypořádal akceptovatelným způsobem, neboť je nerozhodné, který ze zaměstnanců žalované desky a podlážky ze světlíku odstranil, když škoda je ve smyslu §420 odst. 2 občanského zákoníku způsobena právnickou osobou, jestliže byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti použila.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou soudy rozhodovány rozdílně, či měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn se zabývat ani dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu