ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4475.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4475/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CENTRAL GROUP 23. investiční a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, PSČ 140 00, IČO 63999102, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 382/16, PSČ 186 00, proti žalovanému Smith & Fletcher Financial Services B.V. , se sídlem 1016BW Amsterdam, Herengracht 268, Nizozemské království, zastoupenému Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, PSČ 150 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 133/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č. j. 18 Co 489/2013-359, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Andreje Lokajíčka, advokáta, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 382/16, PSČ 186 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. září 2013, sp. zn. 28 C 133/2009-288, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu sp. zn. 1 C 105/2009 vydaného rozhodcem JUDr. Karlem Dufkem, dne 30. dubna 2009, který nabyl právní moci dne 4. května 2009, ve věci sporu CENTRAL GROUP a.s. a FERATON Financial Services B.V. o zaplacení částky 112 187 978,14 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 18 Co 489/2013-359, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil předmětný rozhodčí nález (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění důvodů přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel konkrétně tvrdí, že právní otázka platnosti rozhodčí doložky, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to především odlišně od závěrů, k nimž dovolací soud dospěl v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, z něhož odvolací soud vycházel. Přípustnost dovolání je podle dovolatele založena také tím, že klíčová otázka platnosti rozhodčí doložky uzavřené v rámci obchodněprávního vztahu s cizím prvkem (vztah mezi podnikateli v oblasti mezinárodního obchodu) nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud vyšel při posuzování platnosti rozhodčí doložky z již citovaného sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, neboť je toho názoru, že toto rozhodnutí nelze na nyní posuzovaný případ v relevantním rozsahu vztáhnout. Předmětné sjednocující usnesení dovolacího soudu se totiž týkalo výlučně situace, kdy rozhodčí doložka neobsahovala žádné ustanovení o výběru rozhodce, rozhodčí doložka byla uzavřena ve spotřebitelské smlouvě, resp. v právním vztahu mezi dodavatelem a spotřebitelem, kde je dán požadavek na zesílenou ochranu „slabší“ smluvní strany, a navíc se jednalo o čistě vnitrostátní vztah, tj. nikoli o vztah s mezinárodním prvkem. V nyní posuzované věci však není žádná z uvedených podmínek naplněna.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č. j. 18 Co 489/2013-359, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by ve smyslu §237 o. s. ř. byla řešená právní otázka neplatnosti rozhodčí doložky rozhodována dovolacím soudem rozdílně, či že by měla být dovolacím soudem rozhodnuta jinak, resp. že by tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla sjednocena usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale také s navazující judikaturou Nejvyššího soudu (srov. dále např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V daném případě dohodnutý způsob určení rozhodce neobsahuje transparentní pravidla zaručující skutečně nestranný výběr rozhodce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3697/2013). V nyní projednávané věci byl výběr rozhodce ponechán na vůli účastníka, a to sjednáním rozhodčí doložky tak, že „Všechny spory mezi věřitelem a dlužníkem budou s konečnou platností rozhodovány jediným rozhodcem určeným stranou žalující ze seznamu členů sdružení Asociace arbitrů, se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Thunovská 12, PSČ 118 00, IČO 26993341, …, případně mohl být rozhodce určen předsedou Asociace arbitrů, pokud strana žalující svého práva nevyužije, a to v rozhodčím řízení vedeném podle Pravidel rozhodčího řízení Asociace arbitrů, jejichž obsah je smluvním stranám znám.“
Poukazuje-li dále dovolatel na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud připomíná, že rozdílná rozhodovací praxe ohledně posuzování (ne)platnosti rozhodčí doložky byla usměrněna shora citovaným usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde se Nejvyšší soud výslovně odchýlil právě od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, kterého se žalovaný dovolává.
Názor dovolatele, že předmětné sjednocující usnesení dovolacího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, se týká pouze rozhodčích smluv, které jsou součástí spotřebitelských smluv, je zcela neopodstatněný. Nejvyšší soud se v citovaném sjednocujícím usnesení zabýval především platností rozhodčí smlouvy z hlediska jejího souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném v době vydání citovaného usnesení, a poukázal především na ustanovení §13 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští, a dále na odstavec 2 téhož zákona, podle něhož stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Závěr, že toto usnesení se netýká pouze rozhodčích smluv, které byly uzavřeny se spotřebiteli, Nejvyšší soud vyjádřil mj. v usnesení ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 556/2013.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, zdůraznil, že jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen). A tento závěr platí beze zbytku i pro nyní posuzovanou věc. Ze stejných závěrů dovolací soud vychází i ve své následné rozhodovací praxi – viz veškerá jeho shora citovaná rozhodnutí.
Tento závěr se přitom týká jak situace, kdy by měl být rozhodce určen předsedou sdružení Asociace arbitrů, tak i situace, kdy by měl být určen žalující stranou ze seznamu sdružení Asociace arbitrů. I tato situace totiž způsobuje ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, neplatnost rozhodčí doložky uzavřené podle zákona č. 216/1994 Sb. v tehdy účinném znění.
Jak již Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2276/2014, a v usnesení ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 23 Cdo 3085/2014, pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné ze stran sporu. Výběr rozhodce měl být přitom žalující stranu proveden ze seznamu členů sdružení Asociace arbitrů, jež nebyla a není stálým rozhodčím soudem, přičemž tento seznam může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli žalujícího účastníka, ale může být daleko více ovlivněn ze strany jmenované společnosti, což znemožňuje transparentní výběr rozhodce (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že dovolací soud dosud neřešil otázku platnosti rozhodčí doložky uzavřené v rámci obchodněprávního vztahu s cizím prvkem. Závěr usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a závěry dalších shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu se totiž vztahují na všechna rozhodčí řízení, jež podřízeny zákonu č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 649/2013).
Ze shora uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Žalovaný podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatel v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, nevyhověl, přičemž v tomto rozsahu nelze v dovolacím řízení pro uvedenou vadu pokračovat.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného (proti výroku odvolacího soudu pod bodem I i ve výroku pod bodem II) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. dubna 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu