ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.5021.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 5021/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci věci žalobkyně 4 TRADE CZECH s.r.o. "v likvidaci" , se sídlem Praha 10 - Strašnice, Ke Strašnické 50/16, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25294423, proti žalované Darren, s.r.o. , se sídlem Bystré, Sulkovská 482, PSČ 569 92, identifikační číslo osoby 25278711, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 61 869 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 117 C 102/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové- pobočka v Pardubicích ze dne 18. dubna 2013, č. j. 22 Co 155/2013-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové- pobočka v Pardubicích ze dne 18. dubna 2013, č. j. 22 Co 155/2013-324, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka v dovolání poukazuje.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004 a ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2006, je třeba konstatovat, že dovolatelka při námitce odchýlení se od poukazované judikatury dovolacího soudu vychází z jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Zatímco dovolatelka vychází z tvrzení, že žalobkyni nic nedluží, neboť dluh přešel po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku (dne 12. 9. 2005) na úpadce VITKA Brněnec a.s. (správce konkursní podstaty), a že pokud žalobkyni zaplatila dne 2. 11. 2005 částku 171 460 Kč, nemohla tím uznat zbytek závazku ve výši 61 869 Kč, tj. závazku, který ke dni 2. 11. 2005 neexistoval, odvolací soud vyšel z jiného skutkového zjištění, a to, že po odstoupení od poukazované smlouvy o prodeji podniku žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 31. 10. 2005 novou dohodu, na jejímž základě se žalovaná zavázala žalobkyni uhradit část kupní ceny za dodané zboží ve výši 171 460 Kč a zbývající část zboží v hodnotě 61 869 Kč vrátit. Část kupní ceny ve výši 171 460 Kč pak žalovaná žalobkyni uhradila dne 2. 11. 2005, ale zboží, které se zavázala vrátit, ve sjednaném termínu nevrátila. Jelikož žalovaná svůj závazek vrátit zboží nesplnila ani v přiměřeně poskytnuté další lhůtě, žalobkyně odstoupila od dohody ze dne 31. 10. 2005 a požadovala zaplacení dosud nezaplacené části kupní ceny ve výši 61 869 Kč. Odvolací soud neshledal za důvodnou obranu žalované, že závazek doplatit kupní cenu za stavební materiál, který žalované žalobkyně dodala dne 26. 8. 2005 přešel na úpadce VITKA Brněnec a.s. Vyšel přitom z prokázané skutečnosti, že žalovaná poté, co došlo k odstoupení od smlouvy o prodeji podniku dne 12. 9. 2005, svůj závazek vůči žalobkyni uznala. Odvolací soud z jednání žalované, kdy tato dne 2. 11. 2005 zaplatila převážnou část kupní ceny a zavázala se k vrácení zboží ve zbývajícím rozsahu, dovodil, že vzhledem k těmto okolnostem lze usuzovat na to, že žalovaná svým jednáním a plněním, jako dlužník, uznala i zbytek svého závazku vůči žalobkyni ve výši 61 869 Kč. Aplikoval přitom ustanovení §323 odst. 2 ve spojení s §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud, vycházeje ze závěru, že žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni uznala, dovodil, že ze zjištěných okolností vyplývá, že závazek k 2. 11. 2005, kdy žalovaná zaplatila části kupní ceny, trval (§323 odst. 1 obch. zák.) a nepřešel na jiný subjekt tvrzený žalovanou.
Ze skutkových zjištění tedy nevyplývá, že by závazek uznaný žalovanou přešel na jiný subjekt a že by žalovaná vůči žalobkyni neuznala závazek k úhradě zbývající části kupní ceny ve výši 61 869 Kč. Staví-li dovolatelka přípustnost dovolání na tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe s poukazem na rozhodnutí, která řeší odlišnou skutkovou situaci, nemůže být dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí tak nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící jinou skutkovou situaci než v dané věci.
Není-li tedy dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu