ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.5128.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 5128/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobkyně GET International s.r.o. , se sídlem Praha 5, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28359330, zastoupené Mgr. Igorem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 6, proti žalovanému J. B. , zastoupenému Mgr. Janou Smilovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, o zaplacení 411 315 Kč s příslušenstvím a 191 289 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 ECm 2/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č. j. 1 Cmo 218/2013-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č. j. 1 Cmo 218/2013-137, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž dovolatelka v dovolání poukazuje.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4569/2008, tím, že nepřihlédl při posuzování projevu vůle smluvních stran ke všem okolnostem a má za to, že mezi žalovaným a původním věřitelem (nyní žalobkyní) došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy, a to s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, v němž Nejvyšší soud řešil sjednání smlouvy podle §275 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by mezi účastníky, resp. žalovaným a předchůdkyní žalobkyně došlo k uzavření smlouvy na provedení zámečnických prací v listopadu a prosinci 2006, jak již dovodil odvolací soud i v předešlém zrušujícím rozsudku ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Cmo 123/2012-86, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že na základě objednávky žalovaného z 1. 4. 2006 nemohlo dojít k uzavření smlouvy o dílo platné pro období na listopad a prosinec 2006, protože akceptací uvedené objednávky mohla vzniknout jen smlouva o dílo s účinností do 1. 9. 2006, nikoliv na dobu pozdější. Poukazovaná judikatura dovolacího soudu řešící projev vůle směřující k uzavření smlouvy tedy nemůže dopadat na skutkový stav, kdy ze skutkových zjištění nebylo možno dovodit uzavření smlouvy, a byla řešena otázka bezdůvodného obohacení.
Nesouhlasí-li dovolatelka s hodnocením důkazů, které byly v dané věci ke zjištění, zda byla smlouva uzavřena, provedeny, je třeba konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání dále v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4049/2009, s tím, že vznesená námitka promlčení žalovaným je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy, nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění v dané věci nevyplývá, že by vznesená námitka promlčení byla učiněna žalovaným v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu vyplývá, že bezdůvodné obohacení vzniklo v listopadu a prosinci 2006, což bylo doloženo žalovaným potvrzenými výkazy prací, přičemž žalobní návrh byl podán až 13. 1. 2011, tedy po marném uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák. Ze skutkových zjištění soudů v dané věci však nevyplývá, že by žalovaný uplatněním námitky promlčení uplatněného nároku zneužil svého práva. Je na místě připomenout, že ustanovení §265 obch. zák., je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003 a ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011). Nejvyšší soud rovněž v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, a ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011) dovodil, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Jestliže, že ze skutkových zjištění soudů v dané věci však nevyplývá, že by žalovaný uplatněním námitky promlčení uplatněného nároku zneužil svého práva, odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, uznal-li žalovaným vznesenou námitku promlčení za důvodnou. Nelze rovněž dovodit, že by se odvolací odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, řešící uznání dluhu částečným plněním.
Napadené rozhodnutí nezávisí tedy ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud tedy nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu