ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.5214.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 5214/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) Ing. K. M. a b) H. S. , obou zastoupených JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová 96/18, proti žalovaným 1) P. M. a 2) M. A. (dříve L.) , obou zastoupených JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, o zaplacení 126.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 33/2002, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2014, č. j. 7 Cmo 368/2013-168, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2014, č. j. 7 Cmo 368/2013-168, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2013, č. j. 8 Cm 33/2002-144, ve výrocích V., VI. a v částech výroků I. a III., jimiž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, se ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. května 2013, č. j. 8 Cm 33/2002-144, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci a) společně a nerozdílně částku 63.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 11. října 2008 do zaplacení (bod I. výroku), žalobkyni b) společně a nerozdílně částku 63.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 11. října 2008 do zaplacení (bod III. výroku), v rozsahu úroku z prodlení 8 % ročně z částek 9.000,- Kč od 29. března 2001 do 10. října 2008, od 29. dubna 2001 do 10. října 2008, od 29. května 2001 do 10. října 2008, od 29. června 2001 do 10. října 2008, od 29. července 2001 do 10. října 2008, od 29. srpna 2001 do 10. října 2008 a od 29. září 2001 do 10. října 2008, žalobu zamítl (bod II. a IV. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod V. a VI. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci se žalobou podanou dne 10. října 2001 domáhali po žalovaných zaplacení kupní ceny ve výši 126.000,- Kč dle kupní smlouvy, jejíž součástí byl splátkový kalendář na úhradu ceny. Dle jeho názoru je předmět kupní smlouvy ze dne 17. března 2001 určen dostatečně. Uvedl, že samotný text smlouvy nelze posuzovat izolovaně od jednání, která mezi sebou účastníci vedli a která jsou prokázána výslechy žalobců. Měl tedy za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 17. března 2001 kupní smlouvu ve smyslu ustanovení §409 odst. 1 obch. zák., na základě které žalobci prodali věci označené ve smlouvě žalovaným a žalovaní věci převzali, byť i nebyl sepsán předávací protokol. Písemný protokol o převzetí věcí však ani nebyl dle smlouvy podmínkou převzetí. Žalovaní si prodávané zboží prohlédli a takto došlo k jejich předání. Žalobcům tak vzniklo právo na zaplacení kupní ceny.
V podání ze dne 23. října 2012 žalovaní namítli promlčení nároku žalobců na úrok z prodlení. Soud prvního stupně se ztotožnil s námitkou žalovaných o promlčení části nároku žalobců na žalovaný úrok z prodlení. Uvedl, že promlčecí doba je čtyřletá, není stanovena zákonem jinak, a proto jsou nároky žalobců na úroky z prodlení u jednotlivých splátek kupní ceny do 10. října 2008 promlčeny. Žalobci uplatnili právo na úroky z prodlení podáním, které bylo doručeno soudu dne 11. října 2012, prodlení žalovaných s placením kupní ceny začalo v roce 2001, promlčen tedy není nárok žalobců na úroky z prodlení z jednotlivých splátek od 11. října 2008.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., V. a VI. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byl založen platný obchodní závazkový právní vztah regulovaný §409 odst. 1 obch. zák. Uvedl, že z textu smlouvy, který odvolací soud podrobil výkladu ve smyslu interpretačních pravidel zachycených v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a §266 obch. zák., jsou zřetelně seznatelné základní náležitosti kupní smlouvy.
Námitku žalovaných spočívající v chybně vyhodnocené námitce promlčení ve vztahu k požadovanému příslušenství v podobě úroků z prodlení shledal odvolací soud nedůvodnou. Uvedl, že placení ceny bylo v kupní smlouvě dohodnuto v měsíčních splátkách vždy k určitému datu. Promlčení doba každé dílčí splátky tak běžela, jak plyne z ustanovení §392 odst. 2 obch. zák., pro každou z nich samostatně, a to včetně příslušenství. Úroky z prodlení se splněním peněžitého závazku se promlčují ve stejné čtyřleté promlčecí době jako závazek sám. Úspěšně vznesená námitka promlčení ve vztahu k hlavnímu závazku – jistině – povede automaticky též k promlčení úroků z prodlení k jistině se vztahujících. Tento závěr ovšem platí pouze za předpokladu, že hlavní závazek zanikl, resp. je již promlčen. Právě absence povinnosti k plnění závazku hlavního v důsledku jeho promlčení znamená, že je promlčen též akcesorický nárok na zaplacení úroků z prodlení k této jistině. O takový případ se ovšem v souzené věci vůbec nejedná. Poukaz žalovaných na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2003, nepovažoval za přiléhavý. Konstatoval, že povinnost žalovaných uhradit kupní cenu coby jistinu totiž v souzené věci stále trvá. Uplatněním práva na její splnění u soudu došlo ke stavení běhu promlčecí doby, pročež ani k promlčení příslušenství počínaje dnem, kdy byl nárok na jeho zaplacení žalobci v řízení uplatněn, dojít nemůže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Žalovaná má předně za to, že nárok žalobců na zaplacení úroků z prodlení se promlčel jako celek. Namítá, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 682/2006 či sp. zn. 31 Cdo 4291/2009.
Dále žalovaná nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení a s posouzením otázky platnosti či neplatnosti předmětné kupní smlouvy.
Žalovaní se k dovolání žalované 2) vyjádřili tak, že je považují za nepřípustné.
Po zjištění, že žalovaná 2) podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky dovolatelky týkající se otázky náhrady nákladů řízení. Ačkoliv se žalovaná 2) dovolává ustálené rozhodovací praxe, neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, které by tuto otázku ustáleně řešilo jinak, než soudy nižšího stupně v předmětné věci. Nečiní tak ani nespecifikovaným poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08.
Námitkami zpochybňujícími závěry odvolacího soudu o platnosti předmětné kupní smlouvy dovolatelka nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatelka opět pouze namítá, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak žádné konkrétní rozhodnutí na podporu své argumentace neuvádí.
Dovolání však Nejvyšší soud shledal přípustné ohledně řešení právní otázky promlčení práva na zaplacení úroků z prodlení, když odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dle ustanovení §392 obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti (odst. 1). U práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku (odst. 2).
Dle ustanovení §393 odst. 1 obch. zák. u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava.
Podle ustanovení §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
V předmětné kupní smlouvě mezi účastníky byla dohodnuta kupní cena ve výši 180.000,- Kč a žalovaní se zavázali zaplatit ji ve splátkách po 18.000,- Kč měsíčně, splatných do 28. dne v měsíci, počínaje dnem 28. března 2008 a konče dnem 28. prosince 2008. Dále bylo sjednáno „penále“ za prodlení s placením splátek. Žalovaní žádnou ze splátek neuhradili. Nárok z prvních sedmi splátek uplatnili žalobci v předmětném soudním řízení.
Oba soudy nižšího stupně dospěly k závěru, že když žalobci uplatili právo na úroky z prodlení podáním, které bylo soudu doručeno dne 11. října 2012, přičemž prodlení žalovaných s placením kupní ceny začalo v roce 2001, jsou s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanými nároky žalobců na úroky z prodlení u jednotlivých splátek kupní ceny promlčeny do 10. října 2008, není však promlčen nárok žalobců na úroky z prodlení z jednotlivých splátek od 11. října 2008.
Uvedený názor soudů je však v rozporu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k této problematice. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněném pod č. 64 v časopise Soudní judikatura č. 5, roč. 2007, vysvětlil, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. K témuž závěru se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě svých rozhodnutí, např. v již zmíněném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném pod č. 104 v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2007, v rozsudku ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, v rozsudku ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, rozsudku ze dne 30. září 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006, a v rozsudku ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007. Dále srov. např. též odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněného pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, Cpjn 202/2005, uveřejněné pod č. 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dnem, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku, tedy počíná u práva na úroky z prodlení (se splnění dluhu) podle ustanovení §393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se toto právo promlčí „jako celek“.
Nebylo-li tedy v dané věci právo na úroky z prodlení uplatněno v čtyřleté promlčecí době a byla-li vznesena žalovanými námitka promlčení, nelze tomuto právu přiznat soudní ochranu. Jestliže tedy soudy dospěly k závěru o oprávněnosti vznesené námitky promlčení, pak nebylo možno přiznat právo na úroky z prodlení byť i pouze zčásti, ale bylo nutno žalobu v tomto rozsahu zamítnout, když právo na úroky z prodlení bylo promlčeno jako celek, resp. bylo promlčeno u každé jednotlivé dílčí splátky jako celek.
Právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) současně uplatnit s jistinou. Názor odvolacího soudu o stavení promlčecí doby neobstojí již proto, že důsledky stavení promlčecí doby dle §402 obch. zák. stíhají jen to právo, ohledně kterého bylo zahájeno soudní řízení nebo které bylo uplatněno v již zahájeném soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2014, sp. zn. 32 Cdo 3873/2012). Bylo-li proto v předmětném soudním řízení žalobou podanou dne 10. října 2001 žalobci uplatněno pouze právo na zaplacení jistiny, nepřestala dle §402 obch. zák. běžet promlčecí doba u práva na úroky z prodlení. Právo na úroky z prodlení bylo pak dodatečně postupem dle §402 obch. zák. uplatněno až podáním ze dne 11. října 2012. I v tomto ohledu tedy odvolací soud právně pochybil.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky promlčení práva na zaplacení úroků z prodlení byl uplatněn důvodně (a za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti), Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou i rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu výroků V., VI. a v částech výroků I. a III., jimiž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud prvního stupně (odvolací soud) rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu