ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.689.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 689/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Home Care Services & Supplies, s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Patočkova 1471/77, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, o určení neplatnosti výpovědi smlouvy a o určení trvání smluvního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 1/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012, č. j. 19 Co 178/2012-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 12 C 1/2011-92, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi Smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 7S22H001, ze dne 28. ledna 2010 (bod I. výroku), zamítl žalobu na určení, že Smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 7S22H001 uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 18. prosince 2007 trvá (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že výpověď Smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 7S22H001 (dále též jen „Smlouva“) ze dne 28. ledna 2010 je neplatná, a naopak že je dána naléhavý právní zájem na určení trvání smluvního vztahu založeného Smlouvou.
Dále se zabýval formálními náležitostmi výpovědi i daností výpovědních důvodů. Nesouhlasil s názorem odvolatelky, že pokud jde o formální náležitosti, měly ve výpovědi být skutkově, nikoli jen odkazem na konkrétní články smlouvy, vymezeny výpovědní důvody. Uvedl, že na výpověď ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče není ani zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), ani smlouvou kladen požadavek, aby skutkové vymezení výpovědního důvodu obsahovala. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 750/2009. Uzavřel tedy, že výpověď ze dne 28. ledna 2010 není neplatná dle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, když uplatněné výpovědní důvody v ní sice nejsou konkrétně skutkově vymezeny, avšak takovou podmínku pro platnost výpovědi ani zákon ani smlouva uzavřená mezi účastníky nestanoví, výpověď obecné náležitosti právního úkonu splňuje a vymezení výpovědních důvodů odkazem na konkrétní ujednání ve smlouvě poskytuje dostatečný rámec k tomu, aby jejich (ne)existence mohla být v soudním řízení zkoumána.
Co se týče danosti výpovědních důvodů, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, že jsou dány dva ze tří uplatněných výpovědních důvodů, že žalobkyně v rozporu se smlouvou a se zákonem žalované, resp. jejím pracovníkům, neumožnila vstup do zdravotnického zařízení za účelem kontroly poskytované zdravotní péče, že porušila povinnost poskytovat zdravotní péči po předchozí indikaci lékařem, povinnost vykazovat jen zdravotní péči skutečně poskytnutou a povinnost vykazovat zdravotní péči dle platné metodiky.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že dovolání je dle jejího názoru přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a své dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce řešení režimu a způsobu ukončení právního vztahu, který je v systému smluvního zdravotního pojištění nezbytným předpokladem poskytování a hrazení zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění, konstituovaného v ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto bezvýznamné námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich prostřednictvím uplatňuje žalobkyně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.
Vytýká-li dovolatelka absenci poučovací povinnosti soudu dle ustanovení §118a o. s. ř., neprovedení určitých důkazů, případně jejich provedení pouze čtením, nezakládá ani těmito námitkami přípustnost dovolání. Uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Prostřednictvím dalších dovolacích námitek pak žalobkyně vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výpověď Smlouvy ze dne 28. ledna 2010 není neplatná dle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že ve výpovědi Smlouvy ze dne 28. ledna 2010 žalovaná odkázala na výpovědní důvody dle čl. VII. odst. 2, písm. a) bod 2, písm. b) bod 2 a 8 Smlouvy. Tento odkaz představuje dostatečně určitý základ pro to, aby v průběhu řízení mohla vypovídající strana oprávněný důvod výpovědi tvrdit a prokazovat. Námitka dovolatelky ohledně neurčitosti právního jednání proto není opodstatněná a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani polemika dovolateky se závěrem odvolacího soudu, že výpovědní důvody byly naplněny. Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávnost jeho právního názoru, že - s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu (skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají) - byly naplněny dva ze tří uplatněných výpovědních důvodů. Námitkami týkajícími se naplnění výpovědního důvodu uvedeného v čl. VII. odst. 2 písm. b) bod 8 Smlouvy dovolatelka polemizuje toliko se skutkovými zjištěními soudů, přičemž předkládá odlišné právní hodnocení vlastních předestřených skutkových závěrů.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání do nákladových výroků soudu není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu