ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.698.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 698/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně GASTRO ARTIKL, s.r.o. , se sídlem ve Velké Bíteši, Masarykovo nám. 13, identifikační číslo osoby 63495261, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalované FORTUNA GAME a.s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Vodičkova 699/30, identifikační číslo osoby 43003575, zastoupené Mgr. Radkem Schmitzem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Podkovářská 633/3, o zaplacení 62.214,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 195/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2014, č. j. 92 Co 88/2014-106, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.743,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 21 C 195/2012-75, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 62.214,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení 62.214,- Kč s příslušenstvím, zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“)
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Závěr odvolacího soudu o platném uzavření smlouvy označené jako „o spolupráci“ i v části upravující práva a povinností pronajímatele, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Námitky dovolatelky směřující k opačnému závěru proto přípustnost dovolání nezakládají. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda a vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. Vztah mezi účastníky nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 1977/2007).
Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010 nebo Nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003).
Stranám smlouvy tak nebránilo, aby si v zákonem nepojmenované smlouvě označené jako smlouva o spolupráci dohodly podmínky odpovědnosti za škodu žalované vůči žalobkyni v případě, že škoda bude způsobena zaměstnanci žalované. Takové ujednání nelze ve smyslu §37 občanského zákoníku považovat za neurčité.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky „zda převzetí závazku žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem“. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobkyně uplatňující nárok na náhradu škody není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrých mravů, nevybočil tak ze zásad vymezených judikaturou k aplikaci těchto ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007).
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani dovolatelkou tvrzená otázka k řešení „zda v případě výběru třetí osoby lze dovodit odpovědnost za jakoukoliv škodu vzniklou v důsledku jednání této třetí osoby“, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení otázky odpovědnosti žalované za škodu, kterou žalobkyni měli způsobit zaměstnanci žalované, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o spolupráci.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu