ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.870.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 870/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ESA s.r.o. , se sídlem v Kladně - Dubí, Oldřichova 158, PSČ 272 03, identifikační číslo osoby 46351141, zastoupené JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované DATART INTERNATIONAL, a.s. , se sídlem v Praze 8, Pernerova 149/35, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 60192615, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení 833.074,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 125/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 12 Cmo 194/2012-666, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.471,60 Kč, k rukám jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2011, č. j. 15 Cm 125/2006-573, ve znění opravného usnesení ze dne 20. července 2012, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 833.074,50 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. v III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na základě objednávek žalované prováděla žalobkyně pro žalovanou přepravu zboží. Mezi účastníky byla spornou otázka, zda žalobkyně měla po 3. listopadu 2005 právo účtovat cenu přeprav dohodnutou v tzv. „karanténním ceníku“, jak tvrdila žalobkyně nebo cenu dohodnutou v rámci výběrového řízení, jak tvrdila žalovaná. Podle odvolacího soudu mezi účastníky nebyla uzavřena zasílatelská smlouva a smlouva o přepravě věci podle návrhu žalované, jejíž přílohou byl ceník služeb navrhovaný žalovanou. Tzv. karanténní ceník byl dohodnut od 20. října 2005 na dobu 14 dnů, tj. do 3. listopadu 2005 a na další období již k dohodě o ceně přeprav mezi účastníky nedošlo. Žalobkyně má tak právo na zaplacení obvyklé ceny za provedené přepravy určené znaleckým posudkem. Po právní stránce odvolací soud nárok žalobkyně posoudil podle §610 obch. zák. a §625 odst. 1 obch. zák.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že dovolání je dle jejího názoru přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a své dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatelky je otázkou zásadního právního významu posouzení, „zdali mezi smluvními stranami došlo k uzavření rámcové smlouvy zasílatelské a přepravní a k ujednání o ceně poskytovaných služeb, jež se tak pro smluvní strany staly závazné a prizmatem těchto smluvních ujednání měly být vztahy mezi smluvními stranami posuzovány“. Soudy tak nesprávně dospěly k závěru o oprávněnosti nároku žalobkyně v žalované výši, který měl představovat obvyklou cenu za poskytované služby.
Žalobkyně přitom podle dovolatelky „byla vzhledem k navrženým podmínkám spolupráce, jakož i učiněné cenové nabídce vybrána ve vyhlášeném výběrovém řízení žalované. Cenová nabídka žalobkyně z výběrového řízení byla odsouhlasena oběma stranami, a to výslovně. Spolupráce tak probíhala podle odsouhlaseného ceníku až do okamžiku, kdy žalobkyně projevila vůli toto cenové ujednání změnit. K dohodě o jiné ceně přepravy ovšem mezi smluvními stranami nedošlo a časové omezení tzv. karanténním ceníkem přestalo mezi stranami podle jejich dohody platit dne 3. listopadu 2005. Ani poté však žalobkyně nepřestala žalované přepravní služby poskytovat, a to tak, jak činila v období před 19. říjnem 2005 (před platností dočasného ceníku přepravních služeb).
Obchodní spolupráce mezi stranami byla podle dovolatelky založena účastí žalobkyně ve vyhlášeném výběrovém řízení žalované, kam se již v červnu 2005 přihlásila s návrhem zasilatelské a přepravní smlouvy, jehož součástí byla i cenová nabídka přepravy. Nabídka žalobkyně byla vybrána jako cenově nejvýhodnější, což bylo žalobkyni potvrzeno. Přes nepřijetí písemného návrhu smlouvy žalobkyní se jím strany řídily. Žalobkyně účtovala ceny podle dohodnutého ceníku z výběrového řízení až do 19. října 2005, kdy podle dohody smluvních stran začal dočasně platit časově omezený ceník přepravy. K prodloužení platnosti tzv. karanténního ceníku z 19. října 2005 nedošlo. Rámcová smlouva zasilatelská a přepravní byla tak mezi stranami uzavřena v ústní/případně konkludentní formě. Jestliže se žalobkyně účastnila výběrového řízení žalované se svým návrhem zasilatelské smlouvy a přepravní zaslané žalované již dne 17. června 2005 a následně ji ještě 17. srpna 2005 zaslala též jí nabízený ceník přepravních služeb a žalovaná na podkladě těchto nabídek vybrala žalobkyni jako vítěze, což ji potvrdila, pak již tímto potvrzením žalobkyní zaslané nabídky spolupráce účastníci uzavřeli rámcovou smlouvu zasilatelskou a přepravní, a to včetně ujednání o ceně přepravy.
K odvolání žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutkových zjištění soudu, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že uzavření zasilatelské smlouvy a smlouvy o přepravě podle návrhu žalované, jejíž přílohou byl ceník služeb navrhovaný žalovanou, nedošlo, neboť návrh těchto smluv vystavený žalovanou žalobkyně nepotvrdila. Nelze ničeho vytknout odvolacímu soudu, když dovodil, že v projednávané věci podle §286 obch. zák. nevznikla mezi účastníky podle návrhu zasilatelské smlouvy smlouva konkludentním způsobem, nedošlo-li k oznámení o jeho přijetí vyhlašovatelem veřejné soutěže. Navíc nedošlo k určitému ujednání stran o okamžiku uzavření smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci (srov. rozsudek ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005). Na určitost obchodní veřejné soutěže, pokud jde o okamžik uzavření smlouvy mezi vyhlašovatelem a účastníky soutěže, je třeba podle uvedené judikatury klást přísné nároky již proto, že obchodní veřejnou soutěž upravuje obchodní zákoník právě jako jeden ze způsobů uzavírání smlouvy v obchodním styku, a to kogentním způsobem, jak plyne z ustanovení §263 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že postupem podle §275 odst. 4 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004) došlo k uzavření jednotlivých smluv o přepravě věci podle §610 a násl. obch. zák., když dopravci přísluší podle §625 obch. zák. úplata obvyklá v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k obsahu závazku dopravce.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 2 prvé věty o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ve výši 11.660,- Kč [§7 bod 6 a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 2.511,60 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem 14.471,60 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu