ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.944.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 944/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. Petra Hajtmara, se sídlem v Brně, Urbánkova 8, jako insolvenčního správce úpadce REZIDENCE – MORAVSKÉ ZAHRADY, a. s., se sídlem v Omicích, Armádní 288, identifikační číslo osoby 26228572, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované MSB Legal, v.o.s., se sídlem v Praze, Bucharova 1314/8, identifikační číslo osoby 26770385, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem v Praze, Bucharova 1314/8, o zaplacení 48,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 76/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 169/2012-234, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 77.440,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. března 2012, č. j. 35 Cm 76/2010-189, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu, kterou se žalobce (Ing. Petr Hajtmara, jako insolvenční správce úpadce REZIDENCE – MORAVSKÉ ZÁHRADY, a. s., /dále též jen „úpadce“/) domáhal zaplacení částky 48,500.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a uložil žalobci náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 169/2012-234, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který shledal nedůvodným nárok žalobce na náhradu škody vzniklé porušením povinností dle smlouvy o (advokátní) úschově uzavřené dne 28. července 2006 mezi žalovanou jako schovatelem, společností Milestone Partners, a. s. jako složitelem a úpadcem jako beneficientem (dále jen „smlouva o úschově“).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který měl za prokázané, že smlouva o úschově byla uzavřena k realizaci kupní smlouvy ze dne 28. července 2006, kterou úpadce jako prodávající prodal společnosti Milestone Partners, a. s. (tedy složiteli) jako kupujícímu ve smlouvě označené nemovitosti za cenu 50,000.000,- Kč, která měla být uhrazena do advokátní úschovy žalované. Kupní cena byla složena do úschovy u žalované s tím, že ta byla povinna finanční prostředky převzít a naložit s nimi v souladu se smlouvou, tedy dle bodu 4.4 smlouvy o úschově vydat 97 % částky beneficientovi v případě, že dojde ke vkladu vlastnického práva složitele k nemovitostem dle kupní smlouvy. Podle bodu 4.1 smlouvy o úschově „se okamžikem poskytnutí, resp. vydání finanční částky kterékoliv ze smluvních stran dle této smlouvy rozumí den odepsání částky z účtu schovatele (…), a to na základě podání bankovního příkazu schovatele k bezhotovostnímu převodu na bankovní účet příslušné smluvní strany uvedený v záhlaví této smlouvy, popř. na jiný bankovní účet, který za tímto účelem příslušná strana schovateli oznámí.“ Žalovaná (schovatel) převedla finanční prostředky dne 10. srpna 2006 v rozsahu 97% tedy 48,500.000,- Kč dle pokynů úpadce na bankovní účet č. 6416351004/0400 vedený u Živnostenské banky, a.s.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované – která vyplatila předmětnou částku dle pokynu úpadce na jiný účet nežli na účet úpadce uvedený v kupní smlouvě a v záhlaví smlouvy o úschově – nepředstavuje porušení povinností žalované ze smlouvy o úschově nebo její povinnosti postupovat při poskytování právní služby s odbornou péčí profesionála, a proto nemůže zakládat právo na náhradu škody. Žalovaná byla naopak povinna dle smlouvy o úschově řádný pokyn úpadce k výplatě finančních prostředků na specifikovaný účet respektovat a nebylo na ní, aby zkoumala důvody, které úpadce k jeho podání vedly, ani to, komu náleží účet, na který svěřenou částku vyplatí. Odvolací soud dovodil, že účet, který beneficient (úpadce) ve svém pokynu označil, nemusel být nutně jeho účtem, jak tvrdil žalobce, ale by-li příkaz proveden řádným způsobem (což byl), a byly-li splněny ostatní podmínky pro výplatu finančních prostředků dle smlouvy o úschově, pak žalovaná tím, že finanční prostředky vyplatila, postupovala v souladu se smlouvou o úschově. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v tom, že v dané věci byly řešeny právní otázky, které podle dovolatele nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně předkládá k posouzení tyto otázky:
a) Zda v případě, že si kupující a prodávající v kupní smlouvě dohodnou zcela přesný mechanismus úhrady kupní ceny prostřednictvím svěřenské smlouvy včetně toho, na čí konkrétní účet bude kupní cena ze svěřenské smlouvy vyplacena, může svěřenská smlouva (aniž dojde ke změně kupní smlouvy) obsahovat jiný mechanismus naložení s touto částkou.
b) Jestliže smlouva o úschově obsahuje ujednání, jež může být interpretováno způsobem odlišným od ujednání obsaženého v kupní smlouvě, zda je třeba přihlédnout k účelu a vztahu těchto institutů (tj. kupní smlouva a smlouva o úschově) či zda lze smlouvu o úschově interpretovat bez ohledu na obsah kupní smlouvy, resp. pokud smlouva o úschově obsahuje ujednání, které lze interpretovat vícero možným způsobem, zda lze přijmout (upřednostnit) takový výklad, který je proti zájmům stran (byť i jedné) smlouvy o úschově a je ve prospěch zájmů subjektu, který vůbec není stranou smlouvy o úschově.
c) Zda lze změnit osobu příjemce dle smlouvy o úschově bez souhlasu všech stran smlouvy o úschově.
Dále dovolatel uvádí, že výklad výše citovaného bodu 4.1 smlouvy o úschově je právní otázkou, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Ve svém obsahově rozsáhlém dovolání dovolatel argumentuje zněním kupní smlouvy a smlouvy o úschově s tím, že dle jeho názoru je povinnost schovatele vydat peněžní prostředky na v pokynu označený účet nutné interpretovat v tom smyslu, že se musí jednat pouze o účet některé ze stran smlouvy, nikoliv však účet třetí osoby. Ujednání o platbě kupní ceny obsažené v kupní smlouvě (jenž je přílohou smlouvy o úschově) předpokládá úhradu ceny prostřednictvím advokátní úschovy u žalované, avšak výhradně tak, že advokát (žalovaná) poukáže finanční prostředky na bankovní účet prodávajícího uvedený v záhlaví kupní smlouvy, tedy na účet náležející úpadci. Připouští-li znění bodu 4.1 smlouvy o úschově dvojí interpretaci, je třeba povinnost žalované vykládat v souvislosti se zněním kupní smlouvy a v neprospěch toho, kdo tuto formulaci použil jako první, tedy žalované.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání žalobce, jakož i veškeré argumenty, na kterých je dovolání vystavěno, považuje za zcela nedůvodné a bez přímého vztahu k předmětu řízení. Dle názoru žalované nebylo její povinností zkoumat, zda se v případě sdělení jiného čísla účtu ze strany úpadce má jednat o jeho účet či účet třetí osoby, neboť taková povinnost nebyla ve smlouvě o úschově sjednána, ani nevyplývá ze zákona. Dále zdůrazňuje, že žalovaná nebyla smluvní stranou kupní smlouvy, tedy nebyla ani povinna se jejími ustanoveními řídit či je nějak interpretovat. Dovolání považuje za nedůvodné a navrhuje, aby jej dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodů 7., článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (ve věci samé) rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když mu dovolatel nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 1319/2011, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, byl v podmínkách projednávané věci vázán skutkovým vymezením nároku žalobce domáhajícího se náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná peněžní prostředky, které měla v úschově, vyplatila dle pokynu na účet třetí osoby vedený u Živnostenské banky, a. s. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, je zřejmé, že žalovaná výplatu peněz realizovala dle pokynu úpadce, který byl udělen na základě smlouvy o úschově. Dovolatel svůj domnělý nárok na náhradu škody opírá o znění kupní smlouvy ze dne 28. července 2006, ve které byl sjednán způsob úhrady kupní ceny tak, že kupující uhradí cenu prostřednictvím advokátní úschovy žalované, a ta po předložení příslušných dokumentů poukáže 97 % kupní ceny na bankovní účet prodávajícího uvedený v záhlaví kupní smlouvy, tedy bankovní účet úpadce. Za této situace však nelze nic vytknout závěru soudů nižších stupňů, že uvedená tvrzení nemohou založit nárok na náhradu škody vůči žalované, neboť předmětná kupní smlouva – přestože byla přílohou smlouvy o úschově a byla proto žalované známa – samotnou žalovanou nezavazovala, protože nebyla její smluvní stranou. Povinnosti žalované vyplývají až ze smlouvy o úschově, ve které bylo nepochybně dohodnuto, že svěřené finanční prostředky mohou být vyplaceny nejen na účet oprávněného uvedený v záhlaví smlouvy, ale též na jiný účet, a to na základě pokynu oprávněné osoby. Proto ani tvrzení dovolatele, že k úhradě ceny nedošlo v souladu s kupní smlouvou, nemůže založit odpovědnost žalované za škodu. Polemika dovolatele s tímto závěrem otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí založit nemůže.
Stejně tak nelze přisvědčit argumentům dovolatele, tvrdí-li, že bod 4.1 smlouvy o úschově měl být soudy vykládán tak, že předpokládá pouze ty situace, kdy je oznámením oprávněné osoby sděleno schovateli jiné číslo bankovního účtu než účtu uvedeného v záhlaví smlouvy, který však není účtem třetí osoby, nýbrž pouze „novým“ účtem osoby oprávněné k výplatě peněžních prostředků dle smlouvy o úschově. Toto své tvrzení dovolatel opírá o logický a systematický výklad ve vazbě na znění kupní smlouvy, která předpokládá, že kupní cena bude uhrazena na účet prodávajícího, a o pravidlo contra proferentem (§266 odst. 4 obch. zák.) s tím, že žalovaná byla autorem smlouvy o úschově a proto je třeba vykládat sporné právní jednání k její tíži. Toto hodnocení dovolatele však přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. se „projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.“ Současně dle §266 odst. 3 obch. zák. se „při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.“ Odst. 4 pak stanoví: „Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.“
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.“ (Shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Při výkladu právního jednání je tak upřednostňován subjektivní výkladový cíl, není-li tento výklad v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního jednání. Dovolatel sám uvádí, že jazykové vyjádření bodu 4.1 smlouvy o úschově připouští dvojí výklad. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů pak vyplývá, že to byl právě úpadce, který svým pokynem určil, že výplata z úschovy má být učiněna na účet třetí osoby vedený u Živnostenské banky a. s., a že tento postup nebyl ostatními stranami smlouvy o úschově rozporován. Seznatelný úmysl úpadce tak bezpochyby směřoval k tomu, aby peněžní prostředky byly vyplaceny na účet třetí osoby. Skutečnost, že soudy nižších stupňů na základě těchto zjištění interpretovaly sporné ustanovení smlouvy dle §266 odst. 1 a 3 obch. zák., odpovídá výše nastíněné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani poslední dovolatelem předložená otázka, zda lze změnit osobu příjemce ve smlouvě o úschově bez souhlasu všech stran smlouvy o úschově, neboť pro rozhodnutí této věci není tato právní otázka určující. V projednávaném případě nedošlo ke změně závazku v subjektu smlouvy, nýbrž byl pouze realizován způsob splnění závazku, který smlouva o úschově ve svém bodě 4.1 na základě dohody všech smluvních stran předpokládala. Smluvní stranou (beneficientem) smlouvy o úschově byl – i v případě převodu dotčené finanční částky na účet, který je veden na jinou osobu – úpadce.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., tak, že žalovaná má vůči dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Činí-li tarifní hodnota 48.500,000,- Kč sestávají se tyto náklady z odměny advokáta ve výši 63.700,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1, §7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 13.440,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu