ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.140.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 140/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně STAVIMEX Praha, a. s., se sídlem v Praze 8, Voctářova 109/12, IČO 25050028, zastoupené JUDr. Markétou Cebrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Dlážděnce 348/42, proti žalované ZKP Kladno, s. r. o., se sídlem v Kladně, Vinařice 669, IČO 47545445, zastoupené JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o 103.044,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 102/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 25 Co 103/2013-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 25 Co 103/2013-192, podala žalovaná dovolání s tím, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, na níž závisí i napadené rozhodnutí, a to zda je prevenční povinností toho, kdo provádí opravu vozovky, osazovat značky „práce na silnici“ na všechna místa, odkud by mohlo vyjet motorové vozidlo. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, jež spatřuje v tom, že odvolací soud podle §415 a §420 obč. zák. dovodil její odpovědnost za škodu vzniklou na automobilu v důsledku nedostatečného označení práce na silnici, a to za situace, že žádný právní předpis dovolatelce neukládá povinnost umístit výstražnou značku na místo, které podle právních předpisů není křižovatkou ani účelovou komunikací, nýbrž soukromou cestou.
Otázka, zda komunikace ústící na vyfrézovanou část silnice byla soukromou cestou nebo účelovou komunikací, nemá v daném případě rozhodující význam (jak dovodil i odvolací soud), ostatně otázka, která komunikace se stává účelovou komunikací, již byla vyřešena judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 a ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000) tak, že účelovou komunikací je taková pozemní komunikace, která splňuje znaky uvedené v §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a to i v případě, že o charakteru této pozemní komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaná porušila prevenční povinnost (§415 obč. zák.) tím, že během opravy silnice neupozornila řidiče na vzniklou nerovnost vozovky v místě, kam na opravovanou silnici ústil výjezd z areálu žalobkyně, a v příčinné souvislosti s tím došlo k poškození automobilu, jenž z cesty vedoucí z areálu vyjel na vyfrézovanou silnici. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje a shledává jej i souladným s dosavadní judikaturou, podle níž úprava odpovědnosti vlastníka či správce komunikace za závady ve sjízdnosti podle zákona č. 13/1997 Sb. je ve vztahu k §420 obč. zák. speciálním předpisem, který nevylučuje obecnou právní úpravu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, a ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 752/2003). Rovněž závěr odvolacího soudu, že žalovaná, která při nezastavené dopravě na opravované silnici prováděla zásahy do povrchu vozovky, byla v rámci prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. povinna vhodným způsobem upozornit na nebezpečí i v místě, kde na silnici ústila vedlejší komunikace, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž aplikace §415 obč. zák. přichází v úvahu tam, kde neexistuje konkrétní právní úprava dopadající na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, pod C 1212, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3378/2006). Okolnost, že žádným obecně závazným právním předpisem není stanovena povinnost umístit na konkrétní místo značku „práce na silnici“ (srov. §61 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu), nevylučuje povinnost žalované v rámci prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. učinit opatření k předcházení škodám, jež by mohly z její činnosti vzniknout. Pokud jde o namítané spoluzavinění za strany poškozeného, odvolací soud je vyloučil s ohledem na výsledky dokazování a na to, že řidič o pracích na silnici nevěděl; z toho pak plyne, že vyfrézované vozovce svou jízdu nepřizpůsobil. Námitka dovolatelky vychází z jiného skutkového základu, než jak jej zjistily soudy v řízení, nejde tedy o otázku právního posouzení, nýbrž skutkových zjištění, což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejde ani o případ, že by právní otázka vymezená v dovolání nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu