ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2175.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 2175/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. Š. , zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému Pardubickému kraji , se sídlem úřadu v Pardubicích, Komenského nám. 125, IČO 70892822, za účasti ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, IČO 45534306, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 1.440.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 24 C 42/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2014, č. j. 22 Co 349/2014-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2014, č. j. 22 Co 349/2014-184, není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesvědčí o tom, že by otázky, na jejichž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, byly vyřešeny v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jak tvrdí dovolatelka.
Dovolatelka se domáhala náhrady škody na zdraví způsobené v důsledku Sudeckovy dystrofie po sádrové fixaci provedené v Krajské nemocnici Pardubice; proti žalovanému, který je právním nástupcem této nemocnice, podala žalobu dne 22. 10. 2012. Soud dovodil, že nárok je promlčen v dvouleté subjektivní promlčecí době podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále též jen „obč. zák.“, neboť dovolatelka nabyla vědomost o vzniku škody ze zprávy MUDr. Jiřího Schovance ze dne 11. 1. 2010, v níž byl konstatován stabilizovaný stav bez vyhlídky na zlepšení. O osobě odpovědné se pak dozvěděla již 26. 3. 2008 ze zprávy MUDr. Piťhové, jež konstatuje, že podkladem obtíží byla sádrová fixace, přičemž žalobkyně si byla vědoma, kde jí byla aplikována. Odvolací soud se s těmito skutkovými i právními závěry ztotožnil a rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že pouze presumuje okamžik zjištění škody, ačkoliv pro počátek promlčecí doby ve smyslu §106 odst. 2 obč. zák. je rozhodné, že se o vzniku škody dozvěděla až z vyčíslení náhrady ztížení společenského uplatnění. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí, neboť již soud prvního stupně zcela správně dovodil, že pokud v lékařských zprávách, které měla dovolatelka k dispozici, bylo uvedeno, že její zdravotní stav je trvalý, bez vyhlídky na zlepšení, pak z nich i vyplývá, že dovolatelce byla způsobena škoda na zdraví, za niž může žádat náhradu, a při seznámení s obsahem těchto lékařských zpráv (resp. již při vyjádření lékaře) musela dovolatelka vědět, kdo jí škodu způsobil. Přesné vyčíslení výše náhrady škody pak pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. (srov. přechodné ustanovení §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014) není rozhodující, neboť již v tomto okamžiku je nárok žalovatelný a samotná výše škody je předmětem dokazování, přičemž žalobce může žalobu v průběhu řízení zúžit nebo rozšířit. Skutečnost, že vyčíslení náhrady za ztížení společenského uplatnění měla dovolatelka k dispozici až 17. 5. 2012, proto není ani v této věci rozhodující. Z obdobných důvodů nelze uznat ani námitku, že o odpovědném subjektu se žalobkyně dozvěděla až 1. 10. 2012, neboť o tom, že škoda vznikla v důsledku zákroku provedeného v Krajské nemocnici Pardubice, žalobkyně věděla ze zprávy MUDr. Piťhové ze dne 26. 3. 2008, ostatně dne 16. 8. 2012 (rovněž již po uplynutí promlčecí doby) proti tomuto již neexistujícímu subjektu podala žalobu na náhradu škody. Odvolací soud pak argumenty soudu prvního stupně podpořil odkazy na adekvátní judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, pod C 1168, a rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, Soubor C 569). Dovolací soud proto neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a to ani s dovolatelkou zmíněným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975.
Namítá-li dále dovolatelka, že se soudy nezabývaly tím, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, dostává se do zřejmého rozporu s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu (str. 6 a 7), kde se odvolací soud k této otázce vyjadřuje s tím, že ze spisu nezjistil žádné skutečnosti, které by tomu nasvědčovaly, neboť neshledal, že by žalobkyně nárok u žalovaného uplatnila před podáním žaloby. S ohledem na to, že ani v dovolání neuvádí žalobkyně žádné konkrétní okolnosti, jež by pro závěr o rozpornosti jednání žalovaného s dobrými mravy svědčily, je posouzení odvolacího soudu v tomto směru zcela dostačující.
Ze všech těchto důvodů dovolací námitky přípustnost dovolání nezaložily, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, žalovanému ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu