ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2195.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 2195/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce a) S. G. a žalobkyně b) A. G. , obou zastoupených JUDr. Miroslavem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, U Teplárny 1212/9, proti žalované České pojišťovně, a.s. , IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o pojistné plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 202/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 58 Co 48/2011-262, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali po žalované plnění představujícího náhradu škody, která jim vznikla v souvislosti se zraněním žalobce dne 24. 1. 2005 při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného u žalované pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, č.j. 18 C 202/2007-205, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5.722.612,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 689.827,50 Kč ve výši stanovené ve výroku I rozsudku, jeho žalobu co do částky 16.114.099,50 Kč s úrokem z prodlení zamítl, žalobu žalobkyně v částce 1.648.050,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při stanovení výše bolestného vyšel ze znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Vladimíra Kolaříka, podle něhož bodové ohodnocení činí 1.210 bodů, což odpovídá částce 145.200,- Kč, kterou žalovaná žalobci vyplatila v plné výši, nárok žalobce na doplatek částky 320.543,- Kč soud neuznal důvodným. Ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) soud vyšel ze znaleckých posudků MUDr. Kolaříka a MUDr. Rabocha, kteří stanovili výši bodového ohodnocení na celkových 8.265 bodů, což představuje částku 991.800,- Kč, jež byla žalovanou žalobci již zaplacena. Soud vycházeje ze zásady proporcionality při rozhodování o zvýšení náhrady za ZSU zohlednil vážnost a nevratnost způsobeného poškození zdraví, spočívající v amputaci dolních končetin v oblasti obou stehenních kostí, které podstatným způsobem ovlivňuje a znesnadňuje život žalobce oproti dosavadnímu způsobu života, a proto přiznal žalobci pětinásobek již znalci zvýšeného bodového ohodnocení ZSU, což v přepočtu činí 4.959.000,- Kč; ve zbytku žalobu zamítl. Nárok žalobce na ušlý zisk ve výši 6.875.700,- Kč soud posoudil jako nárok na ztrátu na výdělku, jež měla žalobci vzniknout z důvodu úrazu a poté invalidity. Z uvedené částky však přiznal žalobci pouze částku 689.827,50 Kč, představující ušlou mzdu za šest měsíců, což by odpovídalo výdělku za zkušební dobu jeho nového zaměstnání s dohodnutou měsíční mzdou 4.650,- EUR. Z požadované náhrady nákladů léčení soud žalobci přiznal náhradu výdajů na léky, zdravotní pomůcky, a to v částkách 44.000,- Kč za skládací rampu a 29.785,- Kč za elektrický rošt, avšak náhradu nákladů na zdravotní ponožky, masti a léky ve výši 2.800,- Kč měsíčně soud zamítl. Z dále uplatněných nároků žalobců soud nepřiznal nárok na náhradu za přestavbu automobilu, nárok na úhradu nákladů za přestavbu bytu a nárok na náhradu nákladů za znalecký posudek, jímž měl být zjištěn rozsah poškození vozidla žalobců při dopravní nehodě. Žalobu žalobkyně na náhradu částky 36.000,- Kč měsíčně za péči o žalobce soud zamítl z důvodu, že podle znaleckého posudku žalobce potřebuje pomoc jiné osoby v rozsahu dvou hodin denně, přičemž ošetřovné, které pobírá od žalované a od německé pojišťovny činí 12.000,- měsíčně, což podle soudu dostatečně pokrývá náklady spojené s péčí o žalobce.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, č.j. 58 Co 48/2011-262, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I co do částky 689.827,50 Kč a v zamítavých výrocích II a III potvrdil; co do příslušenství pohledávky ve výroku I a ve výrocích o nákladech řízení IV – IX jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečné zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil správně se zohledněním příslušné judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Věc posoudil podle českého právního řádu, když nárok na náhradu škody se v dané věci řídí místem, kde škoda vznikla nebo místem, kde došlo ke skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody podle §15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu procesním a soukromém. Při stanovení výše odškodnění zohlednil všechny okolnosti případu a aplikoval vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“) v souladu s konstantní judikaturou. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že je namístě mimořádné zvýšení náhrady ZSU, neboť se jedná o případ hodný mimořádného zřetele, tak jak má na mysli ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, jelikož v důsledku dopravní nehody došlo k poškození zdraví žalobce, které je trvalé, nevratné a podstatným způsobem ho ovlivňuje v dalším životě. Na druhé straně soud přihlédl též k věku žalobce, ve kterém k úrazu došlo, tedy 57 let, se současným zohledněním, že předchozí aktivity žalobce nevybočovaly ze zcela běžného způsobu života, nedosahovaly vysoké úrovně, a lze tedy předpokládat, že s přibývajícími lety by tyto aktivity žalobce postupně odeznívaly, a proto správně neakceptoval návrh žalobce na přiznání 14.121.440,- Kč z titulu náhrady za ZSU. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak podle odvolacího soudu nevybočuje z obvyklé rozhodovací praxe obecných soudů v obdobných případech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §237 odst. 3 o. s. ř. a důvody uplatňovali s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobce označuje jemu přiznanou výši odškodnění za ZSU jako zcela nedostatečnou, neboť nezohledňuje jeho skutečné a prokázané potřeby tak, aby se i nadále mohl věnovat svým zájmům a nebyl nucen diametrálně změnit způsob svého života. Nesouhlasí zejména se závěrem, že ve věku 57 let začínají jeho životní aktivity odeznívat, ale naopak považuje tuto část života za vrchol životní aktivity u velké části současné společnosti. Nesouhlasí se závěrem o přiznání ztráty na výdělku pouze za dobu šesti měsíců s odůvodněním, že v letech, které mu zbývaly od úrazu do důchodu, by již zřejmě nikdy nepracoval. Odvolací soud podle dovolatele též nedostatečně zohlednil, že hlavní bydliště žalobce je v Německu a přiznaná částka neodpovídá tamějším životním nákladům a odškodněním, která jsou přiznávána německými soudy. Za nedostatečně odůvodněné označuje nepřiznání náhrady nákladů za rekonstrukci koupelny. Co se týče náhrady za ošetřovné, má žalobkyně za to, že uvedený nárok zcela logicky a správně doložila a opřela o potvrzení minimálního příjmu, jenž by náležel placené ošetřovatelce. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s výší přiznané finanční kompenzace, přičemž při jejím stanovení soud přihlédl i k závěrům znaleckých posudků. Má za to, že soudy obou stupňů vyšly ze správných a úplných skutkových zjištění a správně je posoudily i po právní stránce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobci ve svém dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, nesouhlasí s aplikací pravidla přiměřenosti při stanovení výše odškodnění za ZSU žalobce.
Odškodnění ZSU představuje již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Částku náhrady ZSU ve výši 4.959.000,- Kč nelze považovat za nepřiměřeně nízkou. Je zřejmé, že další zvýšení odškodnění by odpovídalo ještě těžším následkům či ztrátě výjimečných schopností životního uplatnění v oblasti pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za nepřiměřeně nízkou nelze přiznanou náhradu považovat ani z hlediska porovnání s jinými obdobnými případy posuzovanými dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 123/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 975/2012). Je-li nárok posuzován podle českého právního řádu, nemůže být pro výši odškodnění nemajetkové újmy na zdraví, kterou nelze exaktně určit a v různých právních řádech je její úroveň odlišná, rozhodné, že poškození žijí v zemi, kde jsou odlišné životní náklady i výše odškodnění přiznávaná soudy.
Pokud dovolací námitky směřují proti zamítavým výrokům ohledně dalších nároků žalobců (ztráty na výdělku, náhrady nákladů na přestavbu bytu či výši ošetřovného) dovolatelé neuvádí, v čem spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé se v podstatě domáhají dalšího přezkumu zamítavých výroků na základě skutkových okolností, jež byly v řízení zjištěny a byly jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím vzaty náležitě v úvahu. Z popisu toho, s čím dovolatelé nesouhlasí, tak nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jelikož dovolání žalobců nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu