ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3604.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3604/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované České pojišťovně, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 52/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2013, č. j. 51 Co 262/2013-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.682,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Zuzany Špitálské, advokátky se sídlem Praha 5, Plzeňská 4.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody na zdraví, tj. bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění s navýšením o trojnásobek vzhledem k trvalým následkům úrazu, které výrazně snižují kvalitu jejího života.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 10. 2013, č. j. 51 Co 262/2013-204, potvrdil výrokem I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2013, č. j. 19 C 52/2011-178, ve výroku o věci samé, jímž byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni 1.707.840 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku o nákladech řízení státu a soudním poplatku, výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl změněn tak, že výše náhrady činí 209.062,97 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, směřujícím do výroku I. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména tím, že žalobkyni přiznal nepřiměřeně vysoké odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Vytýká soudům, že v řízení nedostatečně zohlednily její skutkové námitky, podle nichž se život žalobkyně po úrazu rapidně nezměnil. Žalobkyně nebyla následkem úrazu vyloučena ani z jedné ze sfér společenského života a nadále vede život rodinný, partnerský, pracovní, společenský a sportovní. Podle dovolatelky tak nejsou naplněny předpoklady pro mimořádné navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítla tvrzení žalované, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu s poukazem na jeho dřívější rozhodnutí řešící obdobné spory. V dovolání žalobkyně pouze polemizuje s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, neboť odvolací soud posoudil věc v souladu s dosavadní judikaturou a zohlednil všechny okolnosti případu, jež vedly k přiznání mimořádného zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které nelze považovat v daném případě za nepřiměřeně vysoké. Při stanovení výše odškodnění zohlednil odvolací soud mimo jiné, že žalobkyně utrpěla úraz ve věku 17 let, poté začala trpět epilepsií a kognitivním deficitem, projevila se u ní těžká nedoslýchavost ucha, ač byla úspěšnou studentkou střední školy, nezvládala studium na vysoké škole a pracuje jako dělnice u pásu, změnila se povahově i vizuálně v obličeji, což zejména u mladé ženy je z hlediska psychického nepochybně velmi zásadním zásahem do jejího života. Závěr odvolacího soudu reflektující uvedené skutečnosti odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž zmíněná hlediska jsou včetně vážných estetických následků poškození zdraví významná pro posuzování, zda jde o výjimečný případ hodný zvláštního zřetele podle výše uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 824/2012).
Při zohlednění všech skutkových okolností, jak byly zjištěny v řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud uzavřel, že přiznané odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 1.109.160 Kč po zohlednění spoluzavinění v rozsahu 40 % odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení, respektive ztráty životních aktivit poškozené, a nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů v obdobných případech pohybuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2356/2013).
Pokud dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů o omezeních a změnách v dosavadním způsobu života žalobkyně v důsledku úrazu, zpochybňuje provedené důkazy a vytýká soudům obou stupňů, že neprovedly některé navržené důkazy. Nejde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž o výhrady ke správnosti skutkových zjištění, jimiž přípustnost dovolání založit nelze.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu