ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3740.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3740/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Mgr. R. Z., LL.M. , proti žalované Ing. M. H. , zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, o 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 134/2008, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2015, č. j. 13 Co 22/2015-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 19 C 134/2008-296, na základě zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím a podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 239 814 Kč.
K odvolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. dubna 2015, č. j. 13 Co 22/2015-316, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že se jejich náhrada žalované nepřiznává. Dovodil, že v dané věci, kdy bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, je procesní zavinění z hlediska §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. na straně žalobkyně, která by tak měla hradit náklady řízení, avšak vzhledem k výjimečným a závažným okolnostem tohoto případu aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalované nepřiznal. Důvody shledal zejména v jednání žalované, která se vůči žalobkyni dopustila trestného činu podvodu, za nějž byla pravomocně odsouzena, v trestním řízení byla žalobkyni přiznána částka 525 000 Kč na náhradě škody a se zbytkem svého nároku byla odkázána na občanskoprávní řízení, v němž se však požadovaného plnění nakonec nedomohla s ohledem na právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, a přiznání náhrady nákladů řízení žalované by bylo zcela nepřiměřenou tvrdostí vůči žalobkyni.
Žalovaná podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Popisuje průběh dosavadního řízení a širší okolnosti případu a namítá, že odvolací soud pochybil, když aplikoval ust. §150 o. s. ř. Poukazuje na to, že vždy respektovala pravomocná soudní rozhodnutí, za skutek, kterého se dopustila, byla potrestána podmíněným trestem odnětí svobody a žalobkyni též uhradila v trestním řízení přiznanou náhradu škody. Žalobkyně jako advokátka si musela být vědoma rizik, která jsou spojena s nesprávnou aplikací práva, ohledně rozlišení nároku z vad prodané věci a nároku na náhradu škody je judikatura dovolacího soudu konstantní a neměnná. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu má za správné a dovolání není přípustné. Vyvrací důvody dovolání, poukazuje na to, že žalovaná se vůči ní dopustila trestného činu, žalobkyně se pokoušela řešit věc dohodou a svého nároku se nedomohla pouze proto, že o vadách bytu se dozvěděla až poté, co uplynula prekluzívní lhůta.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované proti dovoláním napadenému usnesení není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
Především dovolatelka, ač namítá odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevymezuje v dovolání, v řešení jaké konkrétní právní otázky tento odklon spočívá, a od jakého právního názoru v rozhodovací praxi se měl odvolací soud přitom odchýlit. Argumenty, pro které nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, jsou vesměs na úrovni skutkové, nejde o důvody právní, na nichž by napadené rozhodnutí záviselo.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud zvažoval ust. §146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud z názoru, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení, při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., posuzoval veškeré relevantní okolnosti jak na straně žalované, tak na straně žalobkyně, která by měla podle zákona hradit náklady řízení, a uvážil také, jak by se přiznání náhrady nákladů dotklo jejích poměrů. V tomto směru právní názor odvolacího soudu na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. nevybočuje z dosavadní judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1110/2015, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, usnesení ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014). Jeho závěr o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele vychází z konkrétních okolností případu, soud vzal v úvahu, že žalobkyně se domáhala nároku z jednání, za něž byla žalovaná pravomocně odsouzena v trestním řízení, a uvedl důvody, pro které lze na žalované spravedlivě požadovat, aby své náklady řízení nesla ze svého, a pro něž by bylo v daném případě nepřiměřenou tvrdostí uložit náhradu nákladů řízení žalobkyni.
Protože předpoklady přípustnosti dovolání dle ust. §237 o. s. ř. nejsou splněny a odvolací soud se při řešení procesněprávní otázky aplikace §150 o. s. ř. oproti přesvědčení dovolatelky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu