ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.4147.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 4147/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce města Pacov , IČO 00248789, se sídlem Pacov, nám. Svobody 320, zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem Tábor, tř. 9. května 1282/6, proti žalovaným 1) P. H., zastoupené JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Sládkova 351, a 2) D. W. , zastoupené JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem se sídlem Tábor, Roháčova 2614, o zaplacení částky 2.873.799,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 1/2011, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 4. 2013, č.j. 15 Co 173/2013-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 24.296,80 Kč k rukám JUDr. Ladislava Novotného, advokáta se sídlem Tábor, tř. 9. května 1282/6, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 4. 2013, č.j. 15 Co 173/2013-189, byl rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. 12. 2012, č.j. 6 C 1/2011-168, potvrzen ve výroku o věci samé, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 2.862.699,- Kč s úrokem z prodlení, a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalované se vůči žalobci dlouhodobě dopouštěly podvodného jednání, za něž byly pravomocně odsouzeny a jímž mu způsobily škodu ve výši 3.448.999 Kč, kterou jsou povinny podle §420 obč. zák. žalobci nahradit. Odvolací soud v rámci úvahy o spoluzavinění žalobce připustil, že při provádění řádné kontroly by žalobce trestnou činnost žalovaných musel odhalit dříve a mohl zabránit vzniku tak vysoké škody. Přihlédl však k tomu, že proti nedbalostnímu nedostatku kontroly ze strany žalobce stojí promyšlená trestná činnost žalovaných, které se obohatily na úkor svého zaměstnavatele, způsobily mu škodu značného rozsahu a peníze takto získané použily výlučně samy pro vlastní potřebu; nebylo by proto správné, aby část peněz, kterou podvodem získaly a utratily, nemusely vracet.
Žalovaná 1) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnila tím, že si je vědoma ustálené rozhodovací praxe, podle níž v případě úmyslného způsobení škody škůdcem a nedbalostního spoluzavinění na straně poškozeného není možno zpravidla k této nedbalosti přihlédnout, má však za to, že tento právní názor nelze paušalizovat a že v daném případě odvolací soud na základě řádně zjištěného skutkového stavu nesprávně posoudil poměr zavinění žalobce a žalovaných na vzniku škody, když nedospěl k závěru, že poškozený za část vzniklé škody odpovídá právě z důvodu spoluzavinění.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud posoudil otázku spoluzavinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil žalované povinnost zaplatit mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010 , uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9409).
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSCR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §441 nevylučuje možnost nedbalostního spoluzavinění poškozeného v případě úmyslného zavinění škůdce. Způsobil-li však škůdce škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že k ní nebude možné přihlédnout (viz č. 27/1977 s. 124 a č. 22/1979 s. 504 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ke spoluzavinění poškozeného na vzniku škody způsobené trestným činem se přihlíží zejména v případech, kdy poškozený svým protiprávním jednáním trestný čin proti své osobě vyprovokoval, nebo tam, kde pachatel odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004, uveřejněný pod č. 67/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud při posouzení otázky spoluzavinění žalobce na vzniku škody respektoval citovanou judikaturu, vzal v úvahu všechny zjištěné relevantní okolnosti případu a své závěry přesvědčivě a srozumitelně odůvodnil. Jeho úvaha o zanedbatelném podílu žalobce na vzniku škody ve srovnání s úmyslným zaviněním žalovaných tak není zjevně nepřiměřená, přičemž skutkové okolnosti dané věci nejsou srovnatelné se skutkovým základem případů řešených judikaturou, v nichž byla dovozena možnost odchýlit se od zásady, že k nedbalostnímu zavinění poškozeného se v případě úmyslného zavinění škůdce zpravidla nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nepředstavuje odchylku od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. a dovolací soud neshledal důvody, aby se od této ustálené praxe odchýlil; dovolatelem předestřená otázka výkladu §441 obč. zák. a jeho aplikace na projednávanou věc tedy nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a činí 19.780,- Kč. Advokát žalobce učinil ve věci právě jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 17. 9. 2013. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna se podle §151 odst. 2 o. s. ř. navyšuje o 21 % DPH. Celkem tedy činí přiznaná odměna 24.296,80 Kč. Jelikož dovolání podala žalovaná 1), je podle §146 odst. 3 o. s. ř. povinna nahradit náklady vzniklé žalobci v souvislosti s dovolacím řízením právě a pouze ona, zatímco ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nedošlo v souvislosti s dovolacím řízením k vynaložení žádných dalších nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu