ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.5072.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 5072/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. F. M., CSc. , zastoupeného Mgr. Evou Budínovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, proti žalované ARCIMPEX s.r.o. , se sídlem ve Sviadnově, K čističce 53, IČO 15502511, o 2.621.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 140 EC 90/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, č. j. 71 Co 280/2014-236, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, č. j. 71 Co 280/2014-236, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 9. 2013, č. j. 140 EC 90/2012-177, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 18. 9. 2013, č. j. 140 EC 90/2012-177, zastavil řízení ohledně částky 1.500.000,- Kč, žalobu zamítl ohledně částky 1.121.400,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody ve výši 2.621.400,- Kč vyšel ze zjištění, že žalovaná na objednávku třetí osoby provedla likvidaci a odvoz kovové tlakové nádrže na vodík o obsahu 2.000 litrů, umístěné na pozemku žalobce. Své vlastnické právo k nádrži žalobce dovozoval ze smlouvy o bezúplatném převodu, kterou uzavřel dne 1. 10. 1996 se společností ENERGOVARS, spol. s r.o. v likvidaci, jejímž byl tehdy jednatelem a společníkem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť své vlastnické právo k nádrži neprokázal. Smlouva o bezúplatném převodu by podle zákona musela být schválena valnou hromadou společnosti, zápis z takové valné hromady se však po likvidaci společnosti nedochoval a poslední jednatel společnosti ve svědecké výpovědi uvedl, že o takovém zápisu ani prodeji neví. Ze stejného důvodu soud nedovodil ani vydržení vlastnického práva k nádrži, neboť držba žalobce nemohla být za takového stavu oprávněná. Konečně soud uvedl, že nádrž lze od pozemku žalobce oddělit při zachování její funkčnosti, není tedy součástí pozemku, a proto ani z tohoto titulu žalobci vlastnické právo nesvědčí. Dne 4. 3. 2013 navrhla společnost ENERGOVARS, spol. s r.o., v likvidaci, svůj vstup do řízení na místě druhého žalobce, s tvrzením, že je vlastníkem věci. Následně však oznámila, že nastaly skutečnosti, pro které přestává být účastníkem řízení, neboť pohledávku vůči žalované ve veřejné dražbě konané 27. 3. 2013 vydražil žalobce. S ohledem na to soud dovodil, že je opět zpochybněna dobrá víra žalobce o nabytí vlastnického práva. Závěrem soud uvedl, že vydražení pohledávky sice vedlo ke zhojení nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu, vzhledem k zásadě koncentrace řízení ve smyslu §118b o.s.ř. k tomu však nelze přihlížet. Žalobu proto zamítl.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 71 Co 280/2014-236, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a Českou republikou, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že dokazování proběhlo v souladu s procesními předpisy, a skutková zjištění soudu prvního stupně proto přejal jako správná a dostatečná pro rozhodnutí ve věci. Souhlasil i s právním posouzením věci, které soud prvního stupně zaujal, a uvedl, že řízení, které vydání rozsudku soudu prvního stupně předcházelo, netrpělo žádnou vadou, která by vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci, ani vadou zmatečnostní.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o.s.ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, a sice otázky, zda je soud povinen provést důkazy, jejichž potřeba vyplynula ze spisu po zákonné koncentraci řízení, jestliže prokazují skutečnosti, které nastaly až po zákonné koncentraci řízení. Tuto právní otázku soudy podle něj posoudily nesprávně. Vytýká soudu prvního stupně, že ač byl seznámen se skutečnostmi, z nichž vyplývá, že žalobce se stal vlastníkem pohledávky na náhradu škody, kterou původně žaloval z titulu vlastnického práva (eventuální nedostatek aktivní legitimace tak zhojil), přesto rozhodl, že k příslušným dokladům o dražbě pohledávky nelze přihlížet z důvodu koncentrace řízení. Ta však nastala před samotným vznikem nové skutečnosti (první jednání se konalo 24. 10. 2012, dražba až 27. 3. 2013, potvrzení o dražbě došlo soudu 9. 4. 2013, v mezidobí žádné jednání neproběhlo). Dovolatel uvádí, že i v režimu zákonné koncentrace řízení není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§120 odst. 3 o.s.ř. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006). Koncentrace podle §118b odst. 1 o.s.ř. se přitom nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů, ani na ty, které nastaly nebo vznikly po prvním jednání, nebo které účastník z hlediska svých subjektivních poměrů nemohl uvést (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006). To, že soud nesprávně aplikoval §118b odst. 1 o.s.ř. a odmítl provést důkazy, jejichž potřeba v řízení vyplynula, je dle dovolatele jinou vadou, jež mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci. Podle §212a odst. 5 o.s.ř. je odvolací soud k takové vadě povinen přihlédnout i v případě, že nebyla zmíněna v odvolání. Odvolací soud však výslovně uvedl, že řízení u soudu prvního stupně žádnou vadou netrpělo, s právním posouzením soudu prvního stupně se plně ztotožnil a přihlásil se tak k předmětnému právnímu názoru, který dovolatel dle výše uvedeného považuje za nesprávný. Navrhuje, aby dovolací soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatel vlastnické právo k nádrži zjevně neprokázal a pouze vytváří různé „právní konstrukce“. Uvádí také, že spol. ENERGOVARS nemohla mít vůči žalované pohledávku ve výši 2.621.400,- Kč, neboť 1.500.000,- Kč z této částky (původně žalované dovolatelem) měl představovat zisk, který v důsledku poškození nádrže měl ujít dovolateli, nikoliv spol. ENERGOVARS. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle §237 o.s.ř. pro posouzení otázky, zda je soud povinen provést důkazy, jejichž potřeba vyplynula ze spisu po zákonné koncentraci řízení, ke skutečnostem, které nastaly až po zákonné koncentraci řízení. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 1 o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Může přitom jít i o předpis procesní.
Podle §118b odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. v době procesního postupu soudu prvního stupně, pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 2.
Pro posouzení, zda je dána věcná legitimace účastníka v soudním sporu, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či k povinnosti, jež jsou předmětem řízení; tyto okolnosti jsou předmětem dokazování, na které se v řízení sporném (jakým je i řízení v souzené věci) vztahují ustanovení §120 odst. 3, §119a, jakož i §205a o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 824/2002). Přitom dále platí, že ani v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o.s.ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Není však vyloučeno provést důkaz, ohledně něhož se uplatní výjimka z koncentrace řízení podle §118b odst. 1 (srov. Bureš, Jaroslav, Drápal, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9, str. 841 a 864, či Hromada, Miroslav, Svoboda, Karel a kol. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-506-0, str. 435). K výjimkám ze zásady koncentrace se mimo jiné řadí i skutečnosti nebo důkazy, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání, nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.
V posuzované věci je zřejmé, že k tvrzenému vydražení sporné pohledávky žalobcem (dne 27. 3. 2013) došlo až po skončení prvního jednání ve věci (24. 10. 2012) a že tato skutečnost byla soudu bez zbytečného prodlení oznámena. Jde proto o skutečnost, která je významná pro posouzení aktivní legitimace žalobce ve sporu (podle §154 odst. 1 o.s.ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení) a která nastala po uplynutí desetidenní lhůty, kterou dal soud při prvním jednání účastníkům k navržení důkazů, tedy až poté, co nastaly procesní účinky, tzv. koncentrace řízení. Pokud pak soud prvního stupně k takovému důkazu nepřihlédl, upřel žalobci možnost v mezích pravidel nastavených procesním předpisem prolomit dovoleným způsobem zásadu koncentrace řízení.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že pokud by soud přihlédl k vydražení pohledávky žalobcem, došlo by ke zhojení nedostatku aktivní legitimace žalobce, a bylo by tak možné v řízení dále pokračovat. Výše popsaná vada v dokazování byla proto zjevně způsobilá přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Zároveň platí, že odvolací soud nemohl vadu dostatečně napravit, neboť i kdyby k vydražení pohledávky a nápravě věcné legitimace přihlédl, bylo by v řízení nutno dále pokračovat a doplnit dokazování ohledně dalších skutkových okolností, takové dokazování ovšem nelze přesunout až na soud druhé instance. Za daných okolností jsou proto splněny předpoklady §212a odst. 5 o.s.ř., a odvolací soud měl tedy přihlédnout k procesnímu pochybení soudu prvního stupně, jeho rozsudek zrušit a vrátit mu jej k dalšímu řízení.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu