ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.53.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 53/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. G. , zastoupeného JUDr. Markem Steinerem, advokátem se sídlem v Brušperku, Fryčovická 146, proti žalovanému Ing. P. Š. , zastoupenému JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, za účasti ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích I, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, IČO 45534306, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 1.655.630,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 104/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2012, č. j. 11 Co 41/2012-600, takto:
I. Dovolání proti výroku (II.) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2012, č. j. 11 Co 41/2012-600, v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 493.320,- Kč s příslušenstvím, se zamítá .
II. Dovolání proti výroku (II.) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2012, č. j. 11 Co 41/2012-600, v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 15.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. 7. 2011, č. j. 35 C 104/2008-474, zamítl Okresní soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1.655.630,- Kč s úrokem z prodlení z částky 383.030,- Kč za dobu od 17. 4. 2008 do zaplacení, uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 1.132.250,- Kč s úrokem z prodlení z částky 351.050,- Kč za dobu od 17. 4. 2008 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že dne 15. 12. 2005 utrpěl žalobce zranění při dopravní nehodě zaviněné výlučně žalovaným. Žalobci tak z titulu odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. náleží částky 90.650,- Kč na náhradě za bolest a 1 041.600,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění (260.400,- Kč vypočtených ze základního bodového ohodnocení, zvýšených podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na celkový čtyřnásobek). Žalobce trpí zejména omezenou hybností pravé nohy lehkého stupně a omezením pohyblivosti hlezenního kloubu vpravo lehkého stupně, což jej omezuje v řadě sportovních aktivit, jimž se před úrazem intenzivně věnoval (zejména karate); to odůvodňuje mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Vzhledem k tomu, že nárok na zaplacení mimořádného zvýšení náhrady byl založen rozhodnutím soudu, nerozhodoval soud o příslušenství této části pohledávky, a přiznal proto žalobci pouze nárok na zákonný úrok z prodlení ze zbývající části přiznané částky, tj. 351.050,- Kč.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 30. 8. 2012, č. j. 11 Co 41/2012-600, výrok o platební povinnosti žalovaného co do částky 520.800,- Kč potvrdil, ohledně částky 508.320,- Kč a úroku z prodlení z částky 247.920,- Kč za dobu od 17. 4. 2008 do zaplacení jej změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil tím, že nerespektoval závěry znalce MUDr. Mráčka při interpretaci §6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2011 Sb. ve vztahu k hodnocení položky S723 (otevřená zlomenina diafýzy stehenní kosti – léčeno operací), kde znalec argumentoval, že součet bodového ohodnocení nesmí překročit bodové ohodnocení ztráty daného orgánu (zde položka S781 – 250 bodů). Názor znalce byl podle odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a soud prvního stupně měl proto položku 6 ohodnotit max. 250 body a další navýšení o 125 bodů (tj. 15.000,- Kč) proto není akceptovatelné. Odvolací soud také při posuzování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl k závěru, že přiměřeným je nikoli zvýšení o další trojnásobek, ale pouze o dvojnásobek, tedy celkem o 520.800,- Kč. Zohlednil přitom, že žalobce utrpěl úraz ve 47 letech, a i když se jím snížila jeho fyzická výkonnost, nepřišel o svou pracovní způsobilost. Trvalé následky se tak dotkly především jeho sportovních aktivit a výjimečné fyzické kondice, aniž by jej výrazně omezily ve většině funkcí osobního a rodinného života. Konečně odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že od přiznané částky neodečetl plnění již poskytnuté, resp. že ze žalovanými zaplacené částky 245.920,- Kč započetl pouze 13.000,- Kč, a že je dále nutno zohlednit plnění již pravomocně přisouzené okresním soudem v odvoláním nedotčené části výroku v rozsahu 103.130,- Kč.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že částka přiznaná mu soudem prvního stupně je plně v rámci ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a pokud byl odvolací soud jiného názoru, měl povinnost analogicky aplikovat §388 zákoníku práce. Podle jeho názoru odvolací soud pochybil tím, že nevzal v úvahu míru zavinění škůdce, který se svým jednáním dopustil trestného činu, a že nepřihlédl k inflaci hodnoty bodu. Namítá, že nezohlednění inflace, přihlížení k věku poškozeného při určování odškodnění a rozdíl mezi §388 zákoníku práce a §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je diskriminační. Odvolací soud se ocitl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i mezinárodními smlouvami a měl povinnost protiústavní vyhlášku č. 440/2001 Sb. neaplikovat a postupovat podle článku 95 Ústavy České republiky. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil aplikaci §6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., když oproti soudu prvního stupně dovodil, že součet bodů zranění jedné končetiny po mimořádném zvýšení nesmí přesahovat bodovou hodnotu ztráty této končetiny. Limit se podle názoru dovolatele vztahuje pouze na základní bodové ohodnocení, jeho navýšení už se do limitu nezapočítává a odvolací soud svým výkladem nesprávně snížil náhradu o 125 bodů. Závěrem dovolatel uvádí, že odvolacím soudem nebylo rozhodnuto o celém předmětu sporu, konkrétně o úroku z prodlení z již zaplacených částek v celkové výši 172.920,- Kč, neboť ačkoliv byla žaloba v tomto rozsahu vzata zpět a řízení soudem prvního stupně zastaveno, ohledně úroků z prodlení z této částky žaloba vzata zpět nebyla, a rozhodnutí o této části nároku proto schází.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 30. 8. 2012, tj. před účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) o dovolání žalobce rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že zčásti není přípustné a ve zbývající části není důvodné.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle §237 odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobce směřuje proti výroku, kterým soud souhrnně rozhodl o dvou dílčích nárocích na náhradu škody, z nichž výše nároku na bolestné činí 15.000,- Kč, rozhodl tedy o částce nepřevyšující zákonem stanovený limit. Nelze přitom přihlížet k výši ostatních výrokem dotčených nároků, neboť jejich právní režim je odlišný a jednotlivé nároky se posuzují samostatně. Není rozhodující ani skutečnost, že celková přiznaná částka bolestného činí 88.650,- Kč, dovolání směřuje pouze do měnícího výroku, kterým bylo rozhodnuto právě jen o části nároku na bolestné ve výši 15.000,- Kč. V případě, kdy soud rozhodl o nároku na dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem. Přípustnost dovolání je pak třeba v těchto případech posuzovat vůči jednotlivým nárokům samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1888 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1545/2005). Jelikož dovolání je v tomto rozsahu ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. nepřípustné, muselo být částečně odmítnuto podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř.
Dovolání je ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 493.320,- Kč přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelem namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu. Ačkoliv dovolatel uvádí, že vzal žalobu zpět co do již proplacených částek v celkové výši 172.920,- Kč, nikoliv však co do jejich nezaplaceného příslušenství, a odvolací soud o této části žalobního nároku nerozhodl, je nutno konstatovat, že o úrocích z prodlení z této částky nerozhodl ani soud prvního stupně. Tato skutečnost však není vadou řízení, kterou by bylo možno napravit v dovolacím řízení, neboť zrušením napadených výroků, jichž se dovolatel domáhá, by na tomto stavu nebylo nic změněno. Pokud skutečně soud prvního stupně nerozhodl o celém žalobním nároku, mohl se žalobce svých práv domoci pouze cestou podání návrhu na vydání doplňujícího rozhodnutí (§166 odst. 1 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
V první řadě je zřejmá neopodstatněnost dovolací námitky, že odvolací soud měl aplikovat pracovněprávní úpravu náhrady škody na zdraví (dovolává se zejména použití §388 zákoníku práce). Tato námitka přehlíží, že zákoník práce se užije jen ve vztazích vznikajících při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem [srov. §1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce]. Žalobce se žalovaným ovšem v takové vzájemné pozici v době úrazu nebyli a jsou v obecném postavení škůdce a poškozeného, žalovaný proto nemůže odpovídat podle pracovněprávních předpisů, a uplatní se tudíž úprava náhrady škody na zdraví v občanskoprávních vztazích, kterou představuje ustanovení §444 obč. zák. ve spojení s vyhláškou č. 440/2001 Sb. Tuto úpravu nelze eliminovat ani poukazem na to, že pracovněprávní úprava je podle přesvědčení dovolatele pro poškozeného výhodnější. Je tedy zřejmé, že odvolací soud na věc aplikoval správný právní předpis.
Ohledně skutečností významných pro určení výše náhrady je třeba uvést, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu může být za okolnost hodnou mimořádného zřetele ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky považován nízký věk poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009). Ostatně i podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky má být věk poškozeného zohledněn při stanovení výše náhrady. Tím se primárně reflektuje skutečnost, že lidé, kteří byli škodnou událostí zasaženi v nízkém věku, se s jejími negativními důsledky budou muset v průměru potýkat déle a zároveň na ni zpravidla nemohou být natolik připraveni, neboť jejich rodinný i pracovní život je obvykle v počátcích a jeho další vývoj může být škodnou událostí značně negativně ovlivněn. Nelze proto takový postup považovat za diskriminační, neboť má naopak legitimní účel vyvažovat subjektivní dopad škodné události. Žalobce utrpěl zranění s trvalými následky ve věku 47 let, tedy v období lidského života, které již není z uvedeného pohledu výjimečné, a proto důvody pro mimořádné zvýšení náhrady nesplňuje.
Občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 nezakládá důvod pro mimořádné zvýšení náhrady ani v poměrech spojených s osobou škůdce – žalovaného, neboť okolnosti týkající se jeho míry zavinění či charakteru počínání vedoucího ke škodné události nejsou zákonnými kritérii pro stanovení výše náhrady, kterou zákon ve spojení s prováděcím předpisem odvozuje především od poměrů poškozené osoby, tj. od toho, nakolik ji trvalé následky na zdraví omezují či dokonce vyřazují z činností, jimž se před poškozením zdraví věnovala. Navíc v daném případě nebylo prokázáno, že by žalovaný škodu způsobil úmyslně, natož ze zavrženíhodného motivu, že by z ní měl osobní prospěch, nebo že by byly dány jiné okolnosti, které v jiných souvislostech mohou svědčit pro zvýšení náhrady nemajetkové újmy. Společenská škodlivost jeho jednání, kdy pod vlivem návykových látek způsobil dopravní nehodu, byla posuzována a potrestána v řízení trestním, odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a zákazu činnosti – řízení motorových vozidel.
Dovolatel konečně namítá, že soud nezohlednil působení inflace na hodnotu bodu. Vyhláška č. 440/2001 Sb. stanovuje hodnotu bodu pevnou částkou 120,- Kč, přičemž neobsahuje žádné ustanovení, které by soudu umožňovalo vliv inflace zohlednit, soud proto musí stanovenou metodu výpočtu respektovat. Ke zmírnění následků inflace slouží také institut úroků z prodlení, jež byl v případě dovolatele rovněž aplikován. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřenou je v daném případě náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši trojnásobku základního bodového hodnocení, tj. v celkové výši 781.200,- Kč, jedná se o postup adekvátní a srovnatelný s jinými obdobnými již řešenými případy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 467/2012 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011).
Protože právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům a je v souladu s ustálenou judikaturou ke srovnatelným případům, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 493.320,- Kč s příslušenstvím, podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nebyl v této fázi řízení úspěšný, ale žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu