ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.467.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 467/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně P. V. , zastoupené Mgr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 495/12, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 67/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, č. j. 54 Co 191/2011-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, č. j. 54 Co 191/2011-93, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 373.500,- Kč a o povinnosti k náhradě nákladů řízení a k zaplacení soudního poplatku, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č. j. 38 C 67/2010-52, ve spojení s rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 38 C 67/2010-61, zamítl žalobu o zaplacení 1.753.000,- Kč a 550.020,- Kč s příslušenstvím, žalované uložil zaplatit žalobkyni 747.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky nebylo sporným, že došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil řidič P. L. s vozidlem bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, že žalobkyni jako jeho spolucestující byla způsobena škoda na zdraví, za kterou má žalovaná poskytnout plnění. Bolest byla ohodnocena 2.942 body a ztížení společenského uplatnění 6.225 body, obojí zvýšené podle §6 odst. 1 písm. b) a c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Nebylo sporným, že v době nehody žalobkyně seděla na pravém zadním sedadle bez připoutání bezpečnostním pásem, ačkoli v minulosti již při dopravní nehodě, při které také nebyla připoutána, úraz utrpěla. Spornou byla mezi účastníky jen otázka míry spoluzavinění žalobkyně, žalovaná ji sama zhodnotila na 50 %, a před podáním žaloby proto uhradila 176.520,- Kč bolestného a 373.500,- Kč náhrady za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně se ztotožnil s takto určenou mírou spoluzavinění žalobkyně, neboť pokud by připoutána bezpečnostním pásem byla, s největší pravděpodobností blížící se jistotě by k jejímu poranění nemohlo dojít, žalobkyně i řidič se tedy na vzniku zranění podíleli rovným dílem. Zároveň však dospěl k závěru, že se jedná o případ zvlášť výjimečný a hodný mimořádného zřetele, protože následky úrazu zcela zásadním způsobem zasáhly do všech oblastí jejího dosavadního života. Žalobkyně trpí vážnou mozkovou/duševní poruchou po těžkém poranění hlavy, posttraumatickým epileptickým syndromem, traumatickým postižením trojklanného nervu vpravo, výraznou poruchou paměti a částečnou ztrátou chuti. Po plastické operaci přetrvala asymetrie, deformace a jizvení obličeje. Postižení centrální hybnosti se projevuje slabostí a spasticitou na horních a dolních končetinách. Žalobkyně je proto mimořádně omezena ve svých rodinných, pracovních a jiných aktivitách, nemohla dokončit přípravu na své budoucí povolání, nemůže vykonávat jakoukoli pracovní činnost a ztratila tak možnost seberealizace. Možnost mít děti je zásadně ovlivněna tím, že není schopna se o ně starat, následky úrazu se také projevily v navazování kontaktů s lidmi, především s muži, a ve volbě životního partnera. Prakticky všechny možnosti duševního i fyzického vyžití se u ní jako velmi mladé ženy drasticky snížily, soud měl proto za přiměřené trojnásobné zvýšení už podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky zvýšeného bodového ohodnocení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, od jehož 50% výše odečetl již žalovanou uhrazených 373.500,- Kč.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, č. j. 54 Co 191/2011-93, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 373.500,- Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho zhodnocení míry spoluzavinění poškozené na vzniku škody. Také mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky považoval v zásadě za správné, ale shledal prostor pro jeho zvýšení o další násobek, neboť celková výše 1.494.000,- Kč (dobrovolně uhrazených 373.500,- Kč, soudem prvního stupně přiznaných 747.000,- Kč a další zvýšení ve výši 373.500,- Kč) přesněji vystihuje mimořádné následky, které žalobkyně utrpěla.
Rozsudek odvolacího soudu v části, kde bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit žalobkyni 373.500,- Kč, napadla žalovaná dovoláním, které odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a tím, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Poukazuje na to, že již základní výměra odškodnění ztížení společenského uplatnění představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Postup podle §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. V tomto případě je sice žalobkyně omezena v běžném způsobu života a tato omezení ponese celý život, avšak nejedná se o nevratné a trvalé poškození zdraví, nedošlo k omezení funkčnosti ani ztrátě žádného z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle, a není tak naplněna výjimečnost případu, který by byl hoden mimořádného zřetele. Kromě toho v řízení neproběhlo řádné dokazování, nebyla prokázána vysoká a mimořádná úroveň aktivit žalobkyně před vznikem škody ani příčinná souvislost mezi škodou na zdraví a současnými omezeními, navíc pouze tvrzenými ze strany žalobkyně. Nicméně zjištěné změny ve všech oblastech jejího života i její nízký věk v době dopravní nehody byly dostatečně zohledněny soudem prvního stupně, jestliže základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění zvýšil trojnásobně. Dovolatelka proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že napadený rozsudek je správný, částka přiznaná žalobkyni je zcela přiléhavá a odpovídá jejímu zdravotnímu postižení i věku. V průběhu řízení bylo prokázáno, že existují výjimečné skutečnosti, které umožňují závěr, že je na místě odškodnění ztížení společenského uplatnění zvýšit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 27. 7. 2011, podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 vyhlášky může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Toto ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru však není zcela neomezená, neboť právní předpis rámcově stanoví předpoklady jak pro vznik nároku na základní výměru odškodnění, tak pro jeho zvýšení a stanoví hlediska, ke kterým je třeba přihlížet při úvaze o míře přiměřeného zvýšení v konkrétních zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění již ve své základní výměře představuje náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. V rámci základní sazby je navíc zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění je pak ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“), přičemž používání násobků základní výměry bodového ohodnocení je užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011).
Mezi rámcová hlediska, k nimž lze při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížet, se řadí zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Protože odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být rovněž přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. §3 odst. 1 větu druhou vyhlášky), lze za důvod k mimořádnému zvýšení náhrady považovat i to, že poškozený utrpěl újmu na zdraví na počátku produktivního věku, takže jeho vyřazení z běžných životních aktivit je dlouhodobé a prakticky celoživotní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3457/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/2013, str. 144a).
V projednávané věci lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že vzhledem k zásadním změnám ve všech oblastech života žalobkyně, zejména pak s přihlédnutím k tomu, že k nim došlo ještě před tím, než mohla založit svůj vlastní rodinný život, jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, i když zapojení žalobkyně před úrazem nebylo nikterak výjimečné. Tomu odpovídá zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na trojnásobek. Postižení žalobkyně je sice vícečetné a projevuje se jak v pohybových, tak v kognitivních funkcích, avšak ani v jedné z těchto oblastí není žalobkyně zcela vyřazena a ani zvlášť výrazně omezena natolik, aby to odůvodňovalo ještě další zvýšení. Odvolací soud při stanovení náhrady v rozsahu čtyřnásobku základního ohodnocení vyšel z celkové částky 1.494.000,- Kč jako částky přiměřené, aniž ovšem uvážil, že bez odpočtu 50 % z titulu spoluzavinění poškozené by tak popsanému postižení příslušela částka 2.988.000,- Kč. Tu již vzhledem k jiným případům podobného druhu [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 114/2009 (Soubor C 9735), 25 Cdo 4424/2009 (Soubor C 10752) či 25 Cdo 2822/2011] za přiměřenou považovat nelze.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 373.500,- Kč, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) spolu se závislými výroky o nákladech řízení a soudním poplatku a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu