ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.5327.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 5327/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně L. H. , zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalované Zdravotnické záchranné službě Plzeňského kraje, příspěvkové organizaci , IČO 45333009, se sídlem v Plzni, Klatovská třída 2960/200, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, o 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 242/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Co 313/2014-374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.938,40 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Svejkovského, advokáta se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Co 313/2014-374, Krajský soud v Plzni k odvolání žalované změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 6. 2014, č. j. 36 C 242/2012-356, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 190.100,- Kč (odst. I.). Současně žalobkyni zavázal povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.111 Kč (odst. II.). V důvodech rozhodnutí odvolací soud vytkl okresnímu soudu stručné a v rozporu se zásadami použití §150 o. s. ř. nepřesvědčivé posouzení práva na náhradu nákladů řízení ve sporu o náhradu škody úspěšně se bránící žalované. Uvedl v tomto směru, že použití §150 o. s. ř. nelze odůvodnit pouze osobními a majetkovými poměry žalobkyně, aniž by byly posouzeny veškeré další rozhodné okolnosti konkrétní věci. Podle odvolacího soudu je třeba přisvědčit námitce žalované, že nedala žádným svým postojem najevo ochotu vyplatit protistraně jakoukoli náhradu škody související s úmrtím manžela žalobkyně. Žalobkyni navíc muselo být již z odložení věci Policií ČR zřejmé, že se žalovaná záchranná služba při snaze o záchranu jejího manžela nedopustila pochybení. Takové zjištění vyplynulo i z dokazování v průběhu nalézacího řízení, avšak žalobkyně přesto trvala na pokračování sporu a navrhovala další důkazy. Ačkoli poměry žalobkyně „nejsou příznivé“, žalovaná je „na druhou stranu“ příspěvkovou organizací, které jakýkoli výdaj nad rámec obvyklých může způsobit „značné finanční problémy“. Není proto na místě žalované právo na náhradu účelných nákladů řízení odepřít.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž za důvod označila nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Podle dovolatelky odvolací soud na řešenou otázku náhrady nákladů řízení chybně aplikoval ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. o úspěchu a neúspěchu v řízení. Své rozhodnutí vydal „v neveřejném zasedání“ a bez možnosti žalobkyně vyjádřit se před odvolacím soudem a uplatnit proti usnesení řádný opravný prostředek, tudíž v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Odvolací soud měl své rozhodnutí „o neaplikaci §150 o. s. ř. řádně a přesvědčivě odůvodnit a posoudit všechny okolnosti konkrétní věci“, což neučinil. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil a sám ve věci rozhodl, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, jehož usnesení je v souladu se soudní rozhodovací praxí. Tvrzení žalobkyně označila za nepravdivá a nadto neprokázaná, neboť žalovaná nikdy – ani v „předprocesním“ stadiu sporu – nepřiznala žádné pochybení a po celou dobu upozorňovala protistranu na skutečnost, že právní povinnost, jež by měla za následek úmrtí manžela žalobkyně, neporušila. Poměry žalobkyně respektovala v úvodu řízení nabídkou, že pro případ zpětvzetí žaloby nebude uplatňovat právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) v dané věci postupoval a rozhodl podle ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále opět „o. s. ř.“) se zřetelem ke dni vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, obě uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Konstantní rozhodovací soudní praxe dovolacího soudu okolnosti hodné zvláštního zřetele blíže definuje tak, že při zkoumání jejich existence soud v první řadě přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1457/2014). Za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. nelze považovat skutečnost, že žalobce se před podáním návrhu na zahájení řízení snažil o dosažení dohody se žalovaným ohledně uspokojení tvrzeného nároku, o němž se později v občanském soudním řízení ukázalo, že není opodstatněný, a proto nebylo žalobě vyhověno (k tomu rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 1985, sp. zn. 3 Cz 42/85). Odvolací soud v posuzované věci přiznáním práva žalované na náhradu nákladů řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu účastníka ve věci, dostatečně zdůvodnil, na základě jakých konkrétních okolností se od uvedeného principu nemínil odchýlit (výjimečným použitím §150 o. s. ř.) a pohyboval se tak v prostoru vymezeném ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu (nastíněnou shora). Za tohoto stavu dovolání žalobkyně nesplňuje předpoklad přípustnosti (§237 o. s. ř.) a musí být v souladu s §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítnuto.
Protože žalovaná prostřednictvím zástupce podala vyjádření se k dovolání protistrany, má podle výsledku dovolacího řízení právo na náhradu nákladů (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), zahrnující jednu mimosmluvní odměnu advokáta v částce 8.740,- Kč [vypočítané z tarifní hodnoty 190.100,- Kč - §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] s připočtením paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 téhož předpisu) a 21% daně z přidané hodnoty, jíž je advokát žalované plátcem (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu