ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1706.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1706/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. A. , zastoupeného JUDr. Václavem Caisem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mladenovova 3233, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Bedřichem Tichým, advokátem se sídlem v Prachaticích, Zlatá stezka 145, o zaplacení 405.411,- Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 4/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2013, č. j. 7 Co 2323/2013-590, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 6 C 4/2010-521, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. srpna 2013, č. j. 6 C 4/2010-555, ve výroku I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci částku ve výši 1,- Kč. Ve výroku II. zastavil řízení o zaplacení částky ve výši 405.410,- Kč. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 10. prosince 2013, č. j. 7 Co 2323/2013-590, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Důvodem přípustnosti dovolání má být to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Touto otázkou má být posouzení, zda ,,má účastník ve věci plný úspěch tehdy, je-li vyhověno konečnému znění žaloby“.
Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §146 odst. 2 ve spojení s §142 občanského soudního řádu. Je toho názoru, že ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu lze aplikovat pouze tam, kdy bylo řízení zastaveno ohledně celého předmětu řízení, nikoliv jen zčásti. Pro aplikaci §146 odst. 2 občanského soudního řádu na případy, kdy bylo řízení zastaveno pouze zčásti, není podle jeho názoru opora v zákoně. Názory vyslovené v komentářové literatuře považuje za nesprávné a nedostatečně odůvodněné. Poukázal na to, že v konečné fázi řízení požadoval po žalované zaplatit částku ve výši 1,- Kč, ve věci tedy měl plný úspěch. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. prosince 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatel spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v posouzení otázky, že „účastník má ve věci plný úspěch tehdy, je-li zcela vyhověno konečnému znění žaloby“.
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 31. května 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněném pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že „právo na náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu ve sporu je upraveno v ustanovení §142 o. s. ř. Z tohoto ustanovení pak vyplývá, že právo na náhradu nákladů řízení má ten účastník, který měl úspěch ve věci. Pojem věc znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (v tzv. petitu podle §42 odst. 3, §79 odst. 1, §80 o. s. ř.).“
Z uvedeného rozhodnutí se pak jednoznačně podává, že žalobce má ve věci plný úspěch tehdy, pokud soud vyhoví jeho žalobě v plném rozsahu. Podmínkou aplikace §142 odst. 1 o. s. ř. je okolnost, že žalobce je úspěšný se svým nárokem v celém rozsahu, přičemž o správnosti těchto východisek nikdy nepanovaly žádné pochybnosti ani v odborné literatuře (k tomu srovnej např. Komentář k občanskému soudnímu řádu, díl prvý, zpracoval autorský kolektiv pod vedením JUDr. Josefe Rubeše, Orbis Praha, 1957, str. 524, Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 975 nebo David, L. – Ištvánek, F. – Javůrková, N. – Kasíková, M. – Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 635).
Z rozhodnutí nalézacích soudů se podává, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1,- Kč a ohledně částky 405 410,- Kč bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení založil odvolací soud úvahou, že ohledně částky 1,- Kč byl žalobce úspěšný, ve vztahu k částce 405 410,- Kč však zavinil zastavení řízení ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. Uzavřel, že v rozsahu částky 1,- Kč byl žalobce úspěšný, v rozsahu částky 405 410,- Kč byla naopak úspěšná žalovaná, která má – ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. – právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť byla procesně neúspěšná pouze v nepatrné části.
Vůči těmto závěrům dovolatel v dovolání uplatňuje námitku, podle níž odvolací soud neměl přistoupit k aplikaci ustanovení §146 odst. 2 větě první o. s. ř., neboť postup podle uvedeného zákonného ustanovení předpokládá „zastavení celého řízení“, přičemž tento předpoklad nebyl v dané věci naplněn, neboť ohledně částky 1,- Kč bylo rozhodnuto meritorně. Podle názoru dovolatele je důsledkem jeho úvahy závěr, že byl ve věci plně úspěšný ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. a měla mu být přiznána náhrada nákladů řízení.
Tato námitka je zjevně bezdůvodná.
Již ve výši uvedeném rozhodnutí ze dne 31. května 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, Nejvyšší soud jednoznačně vysvětlil, že ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k zastavení řízení ohledně i jenom části uplatněného nároku a aplikace tohoto zákonného ustanovení není podmíněna zastavením celého řízení. Výslovně v této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že ve vztahu k části nároku, ohledně které bylo řízení zastaveno a která nebyla předmětem meritorního rozhodnutí ve věci samé, nelze rozhodovat podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., ale v režimu ustanovení §146 o. s. ř. Postup odvolacího soud proto byl zcela správný. Tento závěr pak sdílí i současná odborná literatura při výkladu vztahu ustanovení §142 a §146 o. s. ř. Vychází z toho – a dovolací soud její názory v daném směru bezezbytku sdílí – že v případě, že řízení bylo zčásti zastaveno (např. z důvodu zpětvzetí žaloby), soud přihlédne k tomu, zda a kdo zavinil, že k zastavení muselo dojít. Nejprve tedy posoudí v režimu ustanovení §146 odst. 1 písm. c) a odst. 2 dílčí otázku, co bylo důvodem, že řízení muselo být zčásti zastaveno, a s přihlédnutím k tomuto dílčímu závěru teprve hodnotí celkovou otázku, za jaké části byl ten který účastník úspěšný. Došlo-li k částečnému zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby, posuzuje proto u této dílčí otázky, kdo zpětvzetí žaloby zavinil. Jestliže je dáno zavinění žalobce, je třeba z pohledu ustanovení §142 dovodit, že v tomto rozsahu neměl ve věci úspěch. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zčásti zpět návrh, který byl podán důvodně, měl žalobce v z tohoto pohledu ve věci úspěch. Platí, že kdo zavinil částečné zastavení řízení, měl ohledně této části žaloby neúspěch a úspěch se z hlediska posuzování náhrady nákladů řízení přičítá opačné straně sporu (Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 976).
Dovolatel zpochybňuje – bez bližší argumentace - správnost tohoto závěru vysloveného v literatuře a namítá, že akceptace takového závěru by výrazně omezovala žalobce v „jeho výsostném právu během řízení disponovat se žalobou“.
Dovolacímu soudu především není zřejmé, jak by výše uvedený závěr omezoval žalobce v dispozici s žalobou, neboť samotná dispozice žalobou není následným rozhodování o náhradě nákladů řízení z povahy věci jakkoliv dotčena. Spojil-li snad dovolatel tuto výhradu s úvahou, která se promítá věcně do obsahu následného výroku o náhradě nákladů řízení, podotýká dovolací soud, pak závěry jím naznačené by vedly k rozhodování o náhradě nákladů řízení způsobem, který dovolací soud považuje za nepřijatelný. V poměrech souzené věci totiž dovolatel zjevně směřuje závěru, že soudy měly promítnout do rozhodování o náhradě nákladů řízení pouze okolnost, že byl v řízení úspěšný v rozsahu částky 1,- Kč a zcela měly pominout, že ohledně částky 405 410,- Kč zavinil žalobce zastavení řízení s tím, že tato část nároku by se do celkového rozhodování o náhradě nákladů řízení z hlediska posouzení procesního úspěchu a neúspěchu vůbec nepromítla.
Nesprávnost a nepřijatelnost takového výkladu ustanovení §142 a §146 o. s. ř. vyplývá již z toho, že kdyby žalobce žalobu ohledně částky 405 410,- Kč nevzal zpět a žaloba by ve vztahu k ní byla zamítnuta, připouští argumentace dovolatele, že v takovém případě by zamítnutí žaloby v tomto rozsahu do rozhodování o náhradě nákladů řízení muselo promítnout; jestliže by však ohledně této částky vzal žalobu zpět a předmětem řízení ponechal částku 1,- Kč, měl by tento procesní postup mít za následek, že by se při rozhodování o náhradě nákladů řízení k této části nároku vůbec nemělo přihlédnout. Takový závěr by vedl ke zjevně nepřijatelným důsledkům, neboť by mimo jiné umožňoval u nároků uplatněných bezdůvodně či neúspěšně na základě výsledků dokazování vzít žalobu zpět bez rizika, že by se takový postup následně promítl i v rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Současná judikatura dovolacího soudu vztahující se k otázkám rozhodování o náhradě nákladů řízení ostatně ustáleně vychází z toho, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením ze dne 18. března 2014, sp. zn. II. ÚS 2966/2013, uveřejněném na nalus.usoud.cz).
Jestliže tedy nalézací soudy uzavřely, že žalobce byl v řízení úspěšný co do částky 1,- Kč procesně neúspěšný co do částky 405 410,- Kč a učinily závěr, že žalovaná byla neúspěšná pouze v nepatrné části, a přísluší jí proto náhrada nákladů řízení v plném rozsahu ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., nelze odvolacímu soudu v takové úvaze nic vytknout a dovolací soud takový závěr považuje za správný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu