ECLI:CZ:US:2014:2.US.2966.13.1
sp. zn. II. ÚS 2966/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Novotného, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Renoirova 624, 152 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4308/2013-646 ze dne 28. ledna 2014 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 103/2008-608 ze dne 30. května 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové se zřetelem na dispozitivní úkony obou procesních stran v podobě zpětvzetí žaloby původní rozsudek Okresního soudu v Jičíně, č. j. 5 C 134/2006-179 ze dne 10. 12. 2007, v odvoláním dotčených výrocích zrušil a řízení zastavil. Rozhodnutí krajského soudu v nákladovém výroku napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností (s přihlédnutím k jejím doplněním), domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že v dané věci byl nucen podat z opatrnosti protinávrh spočívající v tom, že předmětné věcné břemeno bydlení bylo stěžovatelem vydrženo. Tento postup (uplatnění protinávrhu stěžovatelem) byl a je dle jeho názoru správný a přicházel jako jediný v úvahu, neboť v případě rozhodnutí, že jsou smlouvy neplatné, by prý obecné soudy současně rozhodly o vydržení. Pokud by soudy rozhodly, že k vydržení došlo, nemusel by stěžovatel dotčené nemovitosti vyklidit. Naopak, pokud by stěžovatel protinávrh neuplatnil v řízení o určení neexistence věcných břemen, pak by mohla nastat situace, že obecné soudy by určily, že smlouvy jsou neplatné, a stěžovatel by tak dle svých slov musel nemovitosti vyklidit a ztratil by tak střechu nad hlavou. Pokud pak došlo v řízení před odvolacím soudem na základě rozsudku Nejvyššího soudu ke zpětvzetí předmětné žaloby ze strany vedlejších účastníků, nezbývalo stěžovateli než souhlasit s tímto návrhem vedlejších účastníků (neboť tato situace jednoznačně vyznívala ve prospěch stěžovatele, tudíž opačný postup by byl v rozporu se zájmy stěžovatele) a současně vzít i svůj protinávrh zpět, poněvadž pokud nebyla neplatnost dotčených smluv určena pravomocným rozhodnutím soudu, pak se má za to, že jsou stále platné, čímž postrádá smysl nadále v řízení trvat na soudním určení, že "došlo ze strany stěžovatele k vydržení práv odpovídajícím věcným právům bydlení". Trval-li by stěžovatel na svém protinávrhu i poté, co souhlasil se zpětvzetím žaloby vedlejšími účastníky, byl by prý v tomto rozsahu posléze neúspěšný, neboť by soud za popsané situace neshledal na trvání na jeho protinávrhu naléhavý právní zájem. Z toho pak dle stěžovatele plyne, že náhrada nákladů řízení mu měla být přiznána. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na prvém místě Ústavní soud sděluje, že ač stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na ochranu jeho práv poskytuje, tj. usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, z vlastního obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí i proti tomuto rozhodnutí. Tomu tedy Ústavní soud odpovídajícím způsobem upravil předmět svého přezkumu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporované rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Městský soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s nepřiznáním mu práva na náhradu nákladů řízení krajským soudem. Ústavní soud na tomto místě pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva (...). Ústavní soud, jehož pravomoci jsou omezenější než diskreční pravomoc, kterou disponoval městský soud, tedy nemohl napravit - a nenapravil - nespravedlivost v odvolacím řízení" (srov. bod 59 cit. rozsudku). Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn, a to i ve světle uvedených právních názorů Evropského soudu pro lidská práva, pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemají.
V daném případě je třeba vyjít ze skutečnosti, že bylo-li řízení zastaveno, lhostejno přitom, zda k tomu došlo v nalézacím, odvolacím či dovolacím řízení, platí, že není-li důvod k postupu podle §146 odst. 2 o. s. ř. (procesní zavinění zastavení řízení), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno [§146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] - srov. str. 3 - 4 napadeného usnesení dovolacího soudu. Aby stěžovateli bylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, muselo by se tak stát z důvodu chování vedlejších účastníků ve smyslu procesního zavinění zastavení řízení. V posuzované věci však obě procesní strany vzaly svůj návrh zpět (vedlejší účastníci žalobu a stěžovatel protinávrh), a to v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, č. j. 22 Cdo 226/2012-520, kterým bylo oběma stranám částečně vyhověno. Právní závěry tohoto rozhodnutí se pak staly základem pro chování vedlejších účastníků, kteří vzali svoji žalobu částečně zpět (nikoli ovšem v celém rozsahu). V reakci na toto zpětvzetí pak vzal stěžovatel, v té době již jediný žalovaný, svůj protinávrh zpět.
Jak již Ústavní soud uvedl v celé řadě svých rozhodnutí, náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Zásada zavinění se pak uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady "je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil" (usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01, na které odkazuje i nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na vývoj celého řízení (a nikoli jen izolovaně na jejich částečné zpětvzetí žaloby) pak rozumně nelze dospět k závěru, že to primárně byli vedlejší účastníci, kteří svým chováním zavinili zastavení řízení (a z toho titulu byli povinni hradit stěžovateli náklady řízení). Vyhodnocení procesního zavinění totiž v daném případě bylo nutno učinit na pozadí celého řízení, které vyvrcholilo vzpomínaným rozsudkem dovolacího soudu, přičemž naříkané následné usnesení krajského soudu již jen reagovalo na aktuální procesní dispozice účastníků řízení, které se však věcně odvíjely od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu