ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1496.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1496/2015-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, A. Barcala 1461, IČO 00006963, proti povinnému J. M. , bytem v Č. B., zastoupenému Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 448/7, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 95/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2014, č. j. 7 Co 1273/2014-15, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2014, č. j. 7 Co 1273/2014-15, jímž odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 20. května 2014, č. j. 4 C 95/2014-6, kterým Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl žalobu povinného na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 10 E 210/2010, podal povinný dne 31. října 2014 dovolání, které dne 11. března 2015 doplnila jeho právní zástupkyně. Dovoláním zpochybnil závěr odvolacího soudu, že žaloba na obnovu řízení o výkon rozhodnutí není přípustná.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání schází náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jež je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Přitom tuto vadu včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tudíž trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14).
V úvodu dovolání ohlásil, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Jeho vymezení však významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatel usuzoval na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom případ zmíněný pod bodem 4/ míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v rozhodnutí napadeném dovoláním, jak se snad mylně domníval dovolatel. Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolání je vadným podáním, a proto musí být odmítnuto (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že závěr odvolacího soudu, že žaloba na obnovu ve vykonávacím řízení není přípustná, vyplývá přímo z ustanovení §254 odst. 2 věta druhá o. s. ř., jehož výklad nečiní v praxi potíže.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu