ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1576.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1576/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně ABATIS a. s. , se sídlem v Praze 5 – Košířích, Jinonická 80, IČO: 45274363, zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 240/33, proti žalovanému L. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1518/2, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 380/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 32 Co 432/2014-261, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá, aby žalovaný vyklidil a předal tam specifikované nemovitosti s odůvodněním, že je neplatná nájemní smlouva, na jejímž základě je užívá.
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) usnesením ze dne 26. srpna 2014, č. j. 16 C 380/2013-233, mimo jiné přerušil dané řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 212/2013.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 32 Co 432/2014-261, citované usnesení soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku o přerušení řízení tak, že řízení se do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 212/2013 nepřerušuje.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu (k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud vyřešil v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu otázku předpokladů a zákonných hledisek rozhodných pro možnost řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.
Smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). V usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, pak zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V posuzovaném případě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že není dán důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., neboť okolnost, zda žalovaný bude či nebude nadále místopředsedou představenstva žalobkyně, řešená ve věci sp. zn. 80 Cm 212/2013 Městského soudu v Praze, nemá vliv na posouzení rozhodné otázky právního důvodu užívání nemovitostí, jejichž vyklizení je předmětem řízení v dané věci. Jinak řečeno „výsledek řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 212/2013 nemůže mít žádný vliv na posouzení žalobou uplatněného nároku“ , jak to vyjádřil odvolací soud, a to proto, že jde o úvahu vztahující se snad k budoucímu možnému procesnímu postupu žalobkyně v tomto řízení. V poměrech projednávané věci nelze pokládat úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou, neboť okolnost, zda žalovaný bude či nebude nadále místopředsedou představenstva žalobkyně, vskutku nic nevypovídá o tom, zda nemovitosti užívá na základě právního důvodu či bez právního důvodu. Lze uzavřít, že jedinou dovolatelem účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolací soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu