ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2907.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2907/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. V. , zastoupené JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, proti žalované Hostýnským papírnám, spol. s r. o. , se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Soudní 321, IČO: 18189121, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 158/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. února 2015, č. j. 60 Co 13/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Vladislavy Rapantové, advokátky se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď žalované ze dne 27. ledna 2014 (dále jen „Výpověď“) z nájmu, který účastnice ohledně tam označených nebytových prostor založily nájemní smlouvou ze dne 1. prosince 2006 na dobu od 1. prosince 2006 do 30. listopadu 2016 (dále též jen „Nájemní smlouva“, „nájemní poměr účastnic“ a „nebytové prostory“).
Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 7 C 158/2014-47, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 60 Co 13/2015-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že Výpověď je neoprávněná; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že nájemní poměr nezanikl předčasně – pro dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu §575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), která měla podle žalované nastat v roce 2011 v důsledku toho, že pozbyla přístup do pronajatých nebytových prostor, neboť prodala přilehlé nemovitosti, jejichž prostřednictvím měla tento přístup zajištěn. Poté dospěl rovněž k závěru, že Výpověď je neoprávněná, neboť nebyl naplněn v ní uplatněný výpovědní důvod, jehož skutkové vymezení obsažené ve Výpovědi odpovídá výpovědnímu důvodu podle §2308 písm. b/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť otázka (dovolatelkou účinně nastolená) předčasného zániku nájmu nebytových prostor na dobu určitou pro dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení neodchýlil (viz posléze uvedený výklad).
V posuzovaném případě však dovolací soud předně podotýká, že dovolatelka v dovolání napadla rovněž správnost právního názoru, který odvolací soud učinil při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §2308 písm. b/ o. z. Ve vztahu k řešení této otázky však náležitě nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.). Ačkoliv v dovolání ohlásila, že odvolací soud „rozhodl zcela opačně oproti běžné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu“ , již nijak nespecifikovala, od které „ustálené rozhodovací praxe“ (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení uvedené otázky odvolacím soudem odchyluje. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se touto otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc nelze ani přehlédnout, že v uvedených souvislostech dovolatelka uplatnila především nezpůsobilý důvod v podobě výtek, jimiž brojila proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro právní názor, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §2308 písm. b/ o. z.
Při posuzování dovolacích námitek, podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř., jež dovolatelka uplatnila ve vztahu k otázce předčasného zániku nájemního poměru pro dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák., dovolací soud vycházel – vzhledem k době, kdy měl nájemní poměr tímto způsobem skončit
– z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta za středníkem o. z.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001, uveřejněném pod č. 35/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak, než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v §9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Ani v případě nájmu nebytových prostor sjednaného na dobu určitou tedy nelze vyloučit jeho zánik z důvodů upravených v obecných ustanoveních o nájemní smlouvě nebo z obecných důvodů zániku závazku, tj. ani podle §575 obč. zák. o dodatečné nemožnosti plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. května 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005, z 11. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 229/2010, a z 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 156/2013). K otázce dodatečné nemožnosti plnění se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 605/2005, uveřejněném pod C 5406 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. V něm mimo jiné konstatoval, že stane-li se plnění nemožným až v době existence platného závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. Nemožnost je dodatečná, jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoliv v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Posouzení, zda je plnění nemožné, závisí zejména na obsahu závazku, příp. na předmětu plnění. Zásadně je však třeba vycházet z toho, že závazek zaniká pro nemožnost, která je objektivní a trvalá. Zbývá dodat, že závěr o zániku závazku podle §575 odst. 1 obč. zák. nutně předpokládá, že dodatečná nemožnost překáží plnění subjektivní povinnosti, jež tvoří (spoluvytváří) jeho obsah. Je tudíž vyloučeno uvažovat o zániku závazku pro následnou nemožnost plnění povinnosti, která účastníka příslušného závazkového vztahu vůbec netížila (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012).
V projednávaném případě odvolací soud učinil rovněž skutkový závěr, že
akceptovala-li dovolatelka, že si na dobu deseti let pronajme nebytové prostory, do nichž byl jediný možný přístup zajištěn z jí vlastněných sousedních prostor (nemovitostí), současně tím akceptovala, že po uvedenou dobu si bude přístup do nebytových prostor zajišťovat sama. Jinými slovy řečeno, dovolatelka souhlasila s tím, že „v tomto ohledu zajistí způsobilost těchto prostor ke smluvenému užití namísto žalobkyně“ , jak to vyjádřil odvolací soud. Z toho je zřejmé, že ohledně povinností pronajímatele odevzdat nájemci nebytové prostory ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu užívání a v tomto stavu je svým nákladem udržovat se účastnice – jde-li o zajištění přístupu do nebytových prostor – při sjednání nájemního poměru dohodly jinak ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. Z uvedeného však současně bez dalšího vyplývá, že v důsledku „jiné“ dohody účastnic (§5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) nebyla žalobkyně (pronajímatelka) povinna zajišťovat dovolatelce (nájemkyni) přístup do pronajatých nebytových prostor. Přitom dovolatelka na sebe zmíněnou dohodou nevzala žádný závazek, z něhož by byla povinna poskytovat druhé straně nájemního poměru jakékoli plnění (přístup do nebytových prostor měla zajišťovat „sama pro sebe“). V tomto případě je tudíž vyloučeno uvažovat o zániku nájemního poměru účastnic podle 575 odst. 1 obč. zák., neboť – s přihlédnutím k jeho obsahu – žádnou z nich netížila povinnost poskytovat druhé smluvní straně plnění (v podobě zabezpečení přístupu do nebytových prostor), jehož následné nemožnosti se dovolatelka v dané věci dovolává. Odvolací soud se tedy od shora uvedené judikatury v konečném důsledku neodchýlil (jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže dovodil (byť na podkladě poměrům souzené věci poněkud nepřiléhavé úvahy), že nájemní poměr účastnic nezanikl předčasně pro dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák.
Lze proto uzavřít, že jedinou účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolací soud konečně nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu, tj. ve všech jeho výrocích“ , tedy že je podává jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedenému výroku totiž v dovolání schází nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž i dovolací námitky, jež by se ho týkaly. Kromě toho však nelze ani opomenout, že tímto výrokem odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o.s.ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Za této situace dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, a to dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Pro úplnost zbývá dodat, že nepřihlížel k podání dovolatelky ze dne 15. července 2015, neboť bylo podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§241b odst. 3 věta první ve spojení s §240 odst. 1 o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu