ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3218.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3218/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Kolín , se sídlem Kolín I, Karlovo náměstí 78, IČO 00235440, zastoupeného JUDr. Borisem Jančákem, advokátem se sídlem Kolín IV, Mostní 77, proti žalovaným 1) M. K. , K., zastoupené Mgr. Janem Šandou, advokátem se sídlem Kolín III, Politických vězňů 98, a 2) J. K. , K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 81/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 30 Co 423/2013-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) dovolání 1. žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 11. 12. 2013, č. j. 30 Co 423/2013-67, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádnou specifikaci údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li tedy být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť – ačkoli uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena “ – takovou otázku výslovně neformuluje a nelze ji seznat ani z obsahu jejího dovolání. Je tomu tak proto, že předestřené dovolací námitky jsou totiž natolik obecné, že z nich nelze jednoznačně identifikovat napadenou právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že soudní praxe se ustálila v názoru, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nemůže nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v poměrech řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, uveřejněný pod č. 17/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek .). Dovolací soud přitom zastává názor, že neexistuje jediný rozumný důvod, proč by se uvedené závěry neměly prosadit i v řízení o žalobě (bývalého) pronajímatele na vyklizení bytu vedeném proti (bývalému) nájemci po zániku nájemního vztahu. Ostatně nelze ani opomenout, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003 a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Nepříznivá sociální situace vyklizovaného (bývalého nájemce) tedy nemůže sama o sobě představovat důvod pro zamítnutí žaloby na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu (pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy).
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tj. jakoby dovolání směřovalo nejen proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé, ale i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ostatně ve vztahu k uvedenému výroku dovolání neobsahuje vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu