ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3619.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3619/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně České strany sociálně demokratické , se sídlem Praha 1, Hybernská 7, IČO 409171, zastoupené JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti žalovanému J. K. , místem podnikání Hradec Králové, Dukelská třída 3/5, IČO 16289111, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, o zaplacení částky 1.581.319,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 117 C 50/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 17 Co 373/2013-198, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 17 Co 373/2013-198, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2012, č. j. 117 C 50/2010-127, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 17 Co 373/2013-198, potvrdil rozsudek ze dne 11. 6. 2012, č. j. 117 C 50/2010-127, kterým Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.581.319,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 7. 5. 2002 smlouvu (dále též „Smlouva“) o nájmu nebytových prostor nacházejících se v KD Střelnice Hradec Králové – kino (dále též „předmětné nebytové prostory“, resp. nebytové prostory“), v níž byl předmět nájmu označen tak, že jde o prostory (balkon, promítací kabinu se zázemím, chodby, vestibul, sociální zařízení, kanceláře) v přízemí a v prvním podlaží domu o celkové podlahové ploše 606 m2 a byl zde odkaz na jeho půdorys, jež je přílohou Smlouvy, že budova, v níž se nachází, byla specifikována označením parcely, na níž je postavena i údaji v Katastru nemovitostí, že se smluvní strany dohodly na tom, že nájemce (žalovaný) upraví tyto prostory tak, aby vyhovovaly účelu nájmu (provozování aktivit v oblasti pohybu, zájmových aktivit orientovaných na volný čas, provozování taneční školy a tanečního klubu, výuky pohybových nauk a jejich komerční využití k zajištění zde vymezených služeb) a že se též dohodly na výši nájemného (jeho valorizaci), jakož i na tom, že nájemné bude placeno „od doby rozhodnutí o změně užívání“, jímž bylo s odkazem na čl. 3.5. Smlouvy míněno datum právní moci rozhodnutí o změně povolené v užívání vydané Úřadem města Hradec Králové. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jde o platný právní úkon; neshledal přitom opodstatněnou námitku žalovaného týkající se neurčitosti vymezení předmětu nájmu, ani jeho námitku nesouladu účelu Smlouvy se stavebním určením předmětných nebytových prostor. Uzavřel, že žalobkyně se právem domáhá zaplacení požadovaného dlužného nájemného, poplatku z prodlení i smluvní pokuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 o. s. ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že Smlouva je neplatná, neboť neobsahuje „vyčerpávající specifikaci“ předmětu nájmu a půdorys nebytových prostor nebyl její součástí. Rovněž tak namítá, že předmět nájmu nebyl takového stavebního určení, aby ho mohl používat k účelu uvedenému ve Smlouvě. V této souvislosti cituje ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy a dovozuje, že bylo nezbytně nutné, aby účel, k němuž byl nebytový prostor pronajat, odpovídal účelu, k němuž byl určen rozhodnutím stavebního úřadu; tak tomu však v dané věci nebylo, a proto je Smlouva absolutně neplatná. Uvádí, že takovýto závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudky z 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, z 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, a usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007), s níž je napadené rozhodnutí v rozporu. Navrhl, aby bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 a 9 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále „o. s. ř.“ a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti Smlouvy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen podle věty druhé citovaného ustanovení přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny (v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz na ustanovení §85 odst. 1 v té době účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/ – dále jen „stavební zákon“).
V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a z 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005) byl dlouhodobě zastáván názor, že požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon č. 116/1990 Sb. Již v rozsudku ze dne 30. 1 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil Nejvyšší soud názor, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 /ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 3. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1155/2007/, a z 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 193/2010, a ze 7. prosince 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010). Smlouvu o nájmu nebytových prostor tak bylo možné platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu §85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010, a z 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012).
V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že Smlouva není neplatná pro neurčitost, s nímž se dovolací soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku.
Jiná je však situace, pokud jde o posouzení platnosti Smlouvy z hlediska dodržení zákonného požadavku vyplývajícího z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., kdy odvolací soud (nesprávně) dovodil, že tomuto požadavku bylo učiněno zadost, neboť i když Smlouva nabyla účinnosti již dne 7. 5. 2002 (kdy byla uzavřena), byl žalovaný „povinen platit dohodnuté nájemné až od doby, kdy nebytové prostory užíval v souladu s dříve uváděnými správními rozhodnutími k účelům sjednaným v článku 2 bodu 2.2.“ Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, se přitom podává, že rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu města Hradec Králové ze dne 6. 9. 2004 bylo žalovanému povoleno prozatímní užívání tanečního sálu se zázemím ve zkušebním provozu do 31. 12. 2004 a kolaudačním rozhodnutím vydaným týmž orgánem téhož dne, mu bylo povoleno užívání kadeřnictví, občerstvení a zázemí pro taneční sály. Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy je v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, neboť požadavek vyplývající z citovaného zákonného ustanovení musel být naplněn již při uzavření smlouvy o nájmu; nestačilo, stalo-li se tak následně. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v tomto směru nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že mezi týmiž účastníky proběhlo u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 41/2006, řízení o zaplacení dlužného nájemného na základě téže Smlouvy, a že pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 11 C 41/2006-453 (z něhož vycházel soud prvního stupně a jehož právní závěry převzal soud odvolací), bylo žalobě vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci zde specifikovanou částku. V označeném řízení byla otázka platnosti Smlouvy řešena jako otázka předběžná a byla vyřešena kladně, tj. Smlouva byla shledána platnou. Ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. je pro soud závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné.
I když tedy v souzené věci není pro dovolací soud posouzení této prejudiciální otázky závazné, nemůže je pominout a měl by z něho vycházet. Přesto se však – vzhledem k výjimečnosti dané věci, kdy jde o případ absolutní neplatnosti právního úkonu (Smlouvy) pro rozpor se zákonem – odchyluje od právního závěru, k němuž dospěl soud ve věci sp. zn. 11 C 41/2006.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu