ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4556.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4556/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné SUNKINS a.s. , se sídlem v Praze 2, Americká 579/17, IČO 27862267, zastoupené Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti povinnému B. G. , zastoupenému Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 791/9, pro 1.012.048,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 29 EXE 9210/2011, o dovolání oprávněné a soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7, se sídlem v Praze 7, Tusarova 25, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2014, č. j. 32 Co 145/2014-199, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Dovolání soudního exekutora se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) usnesením ze dne 6. 12. 2013, č. j. 29 EXE 9210/2011-165, zastavil exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 4. 2011, č. j. 29 EXE 9210/2011-34 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2012, č. j. 32 Co 209/2012-92 (výrok I.), a rozhodl o nákladech soudního exekutora (výrok II.) a nákladech účastníků řízení (výrok III.).
K odvolání oprávněné a soudního exekutora Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 25. 4. 2014, č. j. 32 Co 145/2014-199, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I. bod 1), změnil jej ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. bod 2), a ve výroku III. tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok I. bod 3); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podali včasná dovolání oprávněná a soudní exekutor.
Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání oprávněné, jež směřovalo proti výroku I. bod 1. usnesení odvolacího soudu (potvrzujícího výroku o zastavení exekuce), dovolací soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm schází náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), jež je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Přitom tuto vadu včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tak trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14).
V úvodu dovolání sice ohlásila, „že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak“. Její žádost dle obsahu dovolání významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatelka usuzovala na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Její ostatní výtky pak představují nezpůsobilý dovolací důvod, pakliže jimi namítá vady řízení (zkrácení dovolatele na právu vyjádřit se k věci před odvolacím soudem).
Dovolání soudního exekutora, jímž napadl usnesení odvolacího soudu ve výroku I. bod 1 (potvrzujícího výroku o zastavení exekuce), dovolací soud odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř., neboť exekutor má postavení účastníka exekučního řízení pouze v té části, v níž se jedná o jeho nárocích na náklady exekuce. Není proto legitimován k podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti výroku usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1265/2008).
Dovolání soudního exekutora proti výroku I. bod 3. napadeného rozhodnutí (měnícího výroku o nákladech exekuce) dovolací soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř), a není v něm vymezen dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pro uvedené nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O návrzích na odklad právní moci (§243 písm. b/ o. s. ř.), jež neshledal důvodnými, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu