ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.5056.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 5056/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně A. J. , P., zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalovanému L. S. , Č. ú., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 42/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č. j. 29 Co 82/2014-259, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dany Kořínkové, Ph.D., LL.M., advokátky se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014, č. j. 29 Co 82/2014-259, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolatel v něm neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilé důvody (jejichž prostřednictvím namítl vady řízení). Navíc řádně nespecifikoval údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), jež je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. (jak to ve skutečnosti učinil dovolatel), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 26 Co 3492/2013). Uvedené vady (nedostatek vymezení /způsobilého/ dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel ve svém dovolání namítal především nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což může být vadou řízení, nikoli procesní otázkou, na jejímž řešení by spočívalo napadené rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu však není nepřezkoumatelné, jelikož je zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel i jaké právní závěry odvolací soud učinil – dovolatel s nimi ostatně polemizuje. Skutečnost, že se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jehož odůvodnění do svého rozsudku z podstatné části převzal, sice nesvědčí o kvalitě (invenci) odvolacího soudu, ale nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezpůsobuje, byť vyšší úroveň rozhodnutí (vlastní odůvodnění skutkových i právních závěrů) se od odvolacího soudu očekává.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl dle tvrzení dovolatele odvolací soud odchýlit, na daný případ nedopadají, neboť řeší situace, kdy odvolací soud změnil skutkový stav (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3155/2011), případně i právní posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011), aniž své odlišné závěry řádně zdůvodnil.
Poukazuje-li dále dovolatel na nesprávné závěry ohledně hmotného práva, pak v této části svého dovolání nezdůvodňuje předpoklady, které by v tomto směru zakládaly přípustnost dovolání.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že své dovolání podává „do všech výroků“ napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. května 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu