ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.5363.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 5363/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, proti žalovanému Společenství vlastníků pro dům Na nábřeží 1-5, Bruntál , se sídlem v Bruntále, Na nábřeží 1154/3, IČO: 27786951, zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 73/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014, č. j. 5 Cmo 103/2014-229, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014, č. j. 5 Cmo 103/2014-229, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2013, č. j. 41 Cm 73/2012-164, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 30. července 2008 se žalobce (původně společně s dalšími tam označenými žalobci) domáhal vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění, konaného dne 6. května 2008 (dále též jen „shromáždění“ a „předmětné usnesení“, resp. „usnesení“), Společenství vlastníků pro dům Na nábřeží 1-5, Bruntál, se sídlem v Bruntále, Na nábřeží 1154/3 (dále jen „Společenství“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Žalobu odůvodnil zejména tvrzeními, že pozvánka na shromáždění nebyla doručena všem vlastníkům jednotek (jeho samého z toho nevyjímaje /k tomu viz protokol o jednání na č. l. 67 až 69 spisu/), jak požadují stanovy Společenství (dále jen „stanovy“), že výsledky hlasování o předmětném usnesení byly počítány v rozporu se zákonem a stanovami „podle velikosti podílů“ a nikoli „podle počtu vlastníků“, že s nimi navíc členové výboru Společenství manipulovali (v tom směru, že mezi hlasující pro přijetí usnesení zahrnuli také vlastníky jednotek, kteří odešli ze shromáždění ještě před samotným hlasováním), takže – i kdyby byly počítány správnou metodou – neodpovídají skutečnosti, a že proto se lze domnívat, že usnesení nebylo schváleno potřebnou tříčtvrtinovou většinou všech vlastníků jednotek. Vedle toho namítl, že obsah písemného vyhotovení předmětného usnesení nekoresponduje se zněním odhlasovaného usnesení.
Rozsudkem ze dne 18. srpna 2009, č. j. 8 Co 361/2009-99, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 12. února 2009, č. j. 12 C 192/2008-73, jímž Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti předmětného usnesení a rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 29 Cdo 383/2010-133, citované rozsudky v poměru mezi žalobcem a žalovaným zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
Následně Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. září 2013, č. j. 41 Cm 73/2012-164, žalobu na vyslovení neplatnosti předmětného usnesení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalobce je členem Společenství a spolu se svou manželkou V. P. má ve společném jmění manželů jednotku v předmětném domě, s níž je spojen podíl na společných částech domu o velikosti ideálních 13/5000. Společenství konalo dne 6. května 2008 shromáždění, jehož předmětem bylo projednání a schválení celkové revitalizace domu (v předpokládané ceně do 23,5 mil. Kč), která zahrnovala „výměnu výtahů, oken v bytech i nebytových prostorách, celkové zateplení domu, zateplení střechy, úpravu předních i zadních vstupů domů, včetně schránek a zvonkových tabel aj.“ (dále též jen „celková revitalizace domu“, resp. „revitalizace“). S revitalizací bylo spojeno přijetí úvěru ve výši 20 mil. Kč od Komerční banky, a. s. (dále též jen „úvěr“ a „úvěrující banka“). Ze shromáždění byl pořízen zápis, podle něhož se jej zúčastnili vlastníci jednotek (případně jejich zmocněnci) disponující spoluvlastnickými podíly na společných částech domu v celkové výši ideálních 8.494/10.000. Po prezentaci projektu revitalizace (zástupci budoucího zhotovitele), sdělení podmínek poskytnutí úvěru (zástupkyní úvěrující banky) a ukončení navazující diskuze vlastníků jednotek, proběhlo hlasování o předmětném usnesení, které bylo – podle údajů zaznamenaných v zápisu ze shromáždění – schváleno. S celkovou revitalizací domu a přijetím úvěru totiž vyslovili souhlas vlastníci jednotek s podíly o velikosti ideálních 7.806/10.000, proti byli vlastníci s podíly o velikosti ideálních 368/10.000 a hlasování se zdrželi vlastníci s podíly o velikosti ideálních 320/10.000. Tehdy schválená revitalizace domu je již v současné době dokončena.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně předně dovodil, že v posuzované věci se žalobce domáhá vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném v době konání shromáždění (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). V návaznosti na to zdůraznil, že žaloba sice byla podána včas (v šestiměsíční prekluzivní lhůtě od přijetí usnesení), osobou k tomu aktivně věcně legitimovanou (vlastníkem jednotky, který je oprávněn brojit proti rozhodnutí shromáždění, třebaže se ho nezúčastnil /zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 1423/2009/), avšak nelze jí vyhovět, neboť směřuje proti usnesení, jímž nebylo rozhodnuto o důležité záležitosti ve smyslu citovaného ustanovení. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že za důležitou záležitost ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. nelze považovat mimo jiné komplexní úpravu bytového domu (spočívající ve výměně oken, vchodových dveří, zateplení obvodového zdiva a zateplení půdního prostoru), jež je s ohledem na stáří domu obvyklá a jíž nedojde k podstatným změnám na budově; přitom v projednávaném případě jde o typově shodnou situaci (celkovou revitalizaci domu). Poté rovněž dovodil, že důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek není každé (jakékoliv) porušení právních předpisů či stanov. S ohledem na obecný princip proporcionality musí totiž soud v řízení o žalobě podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. vždy zvažovat, zda zjištěným porušením právních předpisů či stanov došlo s ohledem na okolnosti případu k natolik závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek či společenství samotného, že to odůvodňuje vyslovení neplatnosti napadeného usnesení. Stejně tak musí posuzovat, zda vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění nedojde k závažnému zásahu do práv nabytých třetími osobami v dobré víře; vyslovit neplatnost napadeného usnesení může jen tehdy, není-li tomu tak (v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že v projednávané věci nelze vyslovením neplatnosti předmětného usnesení reparovat újmu, která mohla být žalobci způsobena „případným“ přijetím usnesení v rozporu s právními předpisy či stanovami, neboť celková revitalizace domu byla již dokončena a tento stav není možné zvrátit. Dodal, že navíc žalobě vyhovující rozhodnutí by vyvolalo stav nejistoty v právních vztazích, do nichž vstoupilo Společenství při naplňování obsahu usnesení, a v konečném důsledku by zasáhlo do práv nabytých v dobré víře třetími osobami, především zhotovitelem revitalizace a úvěrující bankou. Nad rámec uvedeného „pro úplnost“ doplnil, že jde-li o žalobní námitku nesprávnosti použité metodiky počítání hlasů na shromáždění, pak výsledky hlasování o předmětném usnesení byly vyčísleny správnou metodou, neboť systematickému a teleologickému výkladu ustanovení §11 odst. 5 věty druhé zákona č. 72/1994 Sb., které předurčilo kvórum pro přijetí dotčeného usnesení (tříčtvrtinovou většinou všech vlastníků jednotek v domě), odpovídá počítání hlasů podle velikosti podílů na společných částech domu. Za této situace žalobu na vyslovení neplatnosti předmětného usnesení zamítl.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. června 2014, č. j. 5 Cmo 103/2014-229, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil v nákladovém výroku II.; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tak především dovodil, že předmětné usnesení nepředstavuje důležitou záležitost ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Poté se ztotožnil rovněž s ostatními právními názory, které soud prvního stupně vedly k zamítnutí žaloby (včetně názorů učiněných s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010), a proto na ně jako na správné (pro stručnost) odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil zejména konstatováním, že napadený rozsudek řeší „problematiku“, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předně připomněl, že na shromáždění vlastníků jednotek dne 6. května 2008 (dále opět jen „shromáždění“) se rozhodovalo o celkové revitalizaci domu, jejíž cena přesáhla 20 mil. Kč. Podle jeho názoru tedy šlo o velmi důležitou záležitost, která se dotýkala mimo jiné finanční spoluúčasti všech vlastníků jednotek na úhradě nákladů revitalizace. Namítl, že shromáždění nebylo řádně svoláno, jelikož několika členům Společenství (včetně jeho samého) nebyla v rozporu se stanovami vůbec doručena pozvánka na shromáždění. V této souvislosti zdůraznil, že podle zákona č. 72/1994 Sb. má vlastník jednotky právo podílet se na rozhodování společenství vlastníků, zejména v otázkách týkajících se jeho jednotky, přičemž toto právo vykonává především hlasováním na shromážděních společenství; je-li mu upřena možnost se shromáždění účastnit, je mu znemožněn i výkon uvedeného práva, které je konkretizací jednoho ze základních lidských práv, a sice práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dodal, že zmíněné právo má u všech vlastníků stejný zákonný obsah a požívá stejnou míru ochrany. Z toho dovozoval, že byla-li na shromáždění společenství projednávána záležitost, která se dotýká vlastnického práva všech vlastníků jednotek, musí být vždy posouzena jako „důležitá“, a zároveň byly-li při svolávání shromáždění porušeny právní předpisy či stanovy, je nutno vždy dospět k závěru o neplatnosti tam přijatého usnesení. Současně vyjádřil přesvědčení, že v takovýchto případech zjevného porušení práva nelze aplikovat zásadu proporcionality, jak byla vyjádřena v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, a to ani tehdy, jestliže by vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění nebylo možné reparovat stav, jenž nastal po jeho schválení. Podle jeho mínění totiž výsledek dosažený porušením právních předpisů či stanov společenství, byť stěží odstranitelný, nelze „povýšit“ nad požadavek na jejich dodržování. Dále také namítl, že žádný z nižších soudů se nezabýval platností plných mocí k zastupování některých vlastníků jednotek na shromáždění, ačkoli na jejich neplatnost výslovně poukázal v řízení před soudem prvního stupně. V tomto ohledu jim též vytkl, že „v tichosti přehlédly“ , že v rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, o něž opřely své závěry, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že hlasoval-li na shromáždění společenství za vlastníka jednotky jeho zmocněnec, může být takové hlasování platné pouze tehdy, jestliže právo vlastníka nechat se zastoupit na shromáždění bylo výslovně upraveno stanovami společenství; v tomto případě však stanovy Společenství nic podobného neupravují. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva (otázek, zda předmětné usnesení představuje důležitou záležitost ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. a zda i v kladném případě musela být žaloba zamítnuta proto, že vyslovení neplatnosti usnesení je – s ohledem na okolnosti projednávané věci – nepřiměřeným prostředkem nápravy újmy, jež mohla být dovolateli způsobena „případným“ přijetím usnesení v rozporu s právními předpisy či stanovami), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly (jednoznačně) vyřešeny.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, §243f odst. 1 o.s.ř.).
Podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Citované ustanovení zakládá přehlasovanému vlastníku právo obrátit se na soud v případě, že nesouhlasí s usnesením, které přijalo shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti. Jeho účelem je ochrana práv a oprávněných zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupem podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozhodnutí vydané v souzené věci před jejím postoupením Krajskému soudu v Ostravě jako věcně příslušnému soudu prvního stupně). Z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti (§11 odst. 3 věta třetí zákona č. 72/1994 Sb.) není bez dalšího vyloučen ani vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009). Přitom však nelze přehlédnout, že při rozhodování podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech.
Z věcného hlediska je právo přehlasovaného vlastníka obrátit se na soud omezeno pouze na „důležité záležitosti“. K výkladu uvedeného slovního spojení se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 (na něž poukázaly oba soudy). V něm dovodil, že důležitou záležitostí ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se rozumí taková záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Podle takto nastavených kritérií však neposuzoval „důležitost“ komplexních úprav domu srovnatelných s jeho celkovou revitalizací, jak se snad oba soudy mylně domnívaly, nýbrž až následné „provádění těchto úprav a s tím související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do fondů doplňkové tvorby a účelové tvorby“ . Jestliže tedy Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že v tam posuzovaném usnesení shromáždění vlastníků jednotek nešlo o důležitou záležitost (o níž by měl rozhodovat soud podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.), nelze z toho usuzovat, že o takovou záležitost nešlo ani v usnesení, které je předmětem řízení v dané věci; oproti usnesení, jež bylo zkoumáno v uvedeném případě, totiž předmětné usnesení řeší diametrálně odlišnou záležitost.
V projednávaném případě se dovolatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění, jímž bylo rozhodnuto o provedení celkové revitalizace domu (která zahrnovala „výměnu výtahů, oken v bytech i nebytových prostorách, celkové zateplení domu, zateplení střechy, úpravu předních i zadních vstupů domů, včetně schránek a zvonkových tabel aj.“ ) a jejím financování formou přijetí úvěru od peněžního ústavu ve výši 20 mil. Kč. S přihlédnutím k uvedenému je zřejmé, že v souzené věci jde o záležitost, jež běžně není předmětem jednání shromáždění vlastníků jednotek (jde o vcelku zásadní rozhodnutí s dlouhodobějším dopadem do poměrů společenství), u níž lze předpokládat, že významně ovlivní komfort bydlení v domě (a to nejen v průběhu její realizace, nýbrž především po jejím dokončení) a lze ji pokládat za poměrně závažnou i se zřetelem k proklamované (relativně vysoké) finanční náročnosti jejího provedení, jež je v daném případě ještě podtržena zvolenou formou zabezpečení prostředků na její úhradu (přijetím úvěru od peněžního ústavu, který si vyžádá rovněž placení úroků a bankovních poplatků). Z řečeného vyplývá, že záležitost řešená předmětným usnesením citelně zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek (členů Společenství). Proto nelze pokládat za správný právní názor, že uvedené rozhodnutí shromáždění nepředstavuje rozhodnutí o důležité záležitosti ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Navíc lze-li podle judikatury dovolacího soudu za rozhodnutí o důležité záležitosti pokládat výměnu oken v domě hrazenou z fondu údržby (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009), tím spíše bude rozhodnutím o důležité záležitosti ve smyslu citovaného ustanovení rozhodnutí shromáždění v dané věci.
Za tohoto stavu je zapotřebí zkoumat, zda napadený rozsudek eventuálně obstojí vzhledem k ostatním právním závěrům, které soud prvního stupně vedly k zamítnutí žaloby a na které (jako na správné) odkázal odvolací soud. V této souvislosti nelze opomenout, že rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je založen rovněž na závěru, že žaloba by musela být zamítnuta také proto, že vyslovení neplatnosti předmětného usnesení je – s ohledem na okolnosti projednávané věci – nepřiměřeným prostředkem nápravy újmy, jež mohla být dovolateli způsobena „případným“ přijetím usnesení v rozporu s právními předpisy či stanovami. K tomuto závěru je nutno nejdříve předeslat následující.
V rozsudku ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, tj. v rozhodnutí, na které oba soudy odkázaly v souvislosti s aplikací zásady přiměřenosti, Nejvyšší soud zaujal kromě jiných též právní názor, že neplatnost usnesení přijatého shromážděním soud v řízení o žalobě podle ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. nevysloví, nedošlo-li zjištěným porušením právních předpisů či stanov s ohledem na okolnosti případu k závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek či společenství samotného, nebo bylo-li by vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění závažně zasaženo do práv nabytých třetími osobami v dobré víře. K odůvodnění předestřeného právního názoru vyložil, že ne každé porušení právních předpisů či stanov může být důvodem pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení shromáždění a že jakkoliv zákon č. 72/1994 Sb. neobsahuje v tomto směru žádné výslovné ustanovení, lze uvedený závěr dovodit z principu proporcionality jako obecné zásady právní. Současně poukázal na právní úpravu přezkumu platnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným obsaženou v ustanovení §131 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb. (dále jen „obch. zák.“), jež z uvedeného principu vychází a použije se obdobně mimo jiné i v řízení o žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva (srov. ustanovení §242 odst. 2 in fine obch. zák.).
Smyslem promítnutí principu proporcionality do řízení o žalobě podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. je docílit všestranně šetrného, leč spravedlivého vypořádání střetu mezi individuálním zájmem vlastníka jednotky na vyrovnání újmy, která mu byla způsobena protiprávním rozhodováním nejvyššího orgánu společenství (shromáždění vlastníků jednotek), a kolektivním zájmem společenství na stabilitě jeho poměrů, resp. ochranou dobré víry subjektů stojících vně společenství. S tím koresponduje, že soud nevysloví neplatnost usnesení přijatého shromážděním, třebaže shledal žalobu podle citovaného ustanovení důvodnou, jestliže by vyslovení neplatnosti napadeného usnesení mělo závažné důsledky pro společenství (a zprostředkovaně jeho členy) nebo třetí osoby. Zamítnutí žaloby v takovém případě značí, že vyslovení neplatnosti napadeného usnesení představuje v poměrech dané věci neadekvátní prostředek nápravy stavu vyvolaného protiprávním rozhodováním vrcholného orgánu společenství. Uvedené však neznamená, že přehlasovanému vlastníku mají být odepřeny též jiné (soukromoprávní) prostředky vyrovnání utrpěné újmy, které představují mírnější zásah do poměrů společenství nebo třetích osob. Přitom takovéto šetrnější prostředky nápravy stavu vyvolaného protiprávním rozhodováním shromáždění vlastníků jednotek mu musí zůstat zachovány i tehdy, jestliže v řízení o žalobě podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. soud nevyslovil neplatnost usnesení přijatého shromážděním proto, že zjištěným porušením právních předpisů či stanov nedošlo (s ohledem na okolnosti případu) k závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek či společenství samotného, nebo proto, že vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění by bylo závažně zasaženo do práv nabytých třetími osobami v dobré víře.
Z řečeného však současně vyplývá, že z příčin pramenících z principu proporcionality může soud žalobu podle citovaného ustanovení zamítnout až po té, co učinil (kladný) závěr o tom, že napadené usnesení shromáždění vlastníků jednotek bylo přijato v rozporu s právními předpisy či stanovami společenství. V opačném případě totiž přehlasovanému vlastníku odejme – vedle možnosti domoci se vyslovení neplatnosti dotčeného usnesení – též šetrnější prostředky vyrovnání újmy, kterou utrpěl následkem protiprávního rozhodování vrcholného orgánu společenství. Je tomu tak proto, že ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. brání tomu, aby v jiném řízení než o žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním (s výjimkou řízení o zápis skutečností, vzešlých z dotčeného usnesení, do rejstříku společenství vlastníků jednotek) soud posuzoval jako předběžnou otázku souladu napadeného usnesení s právními předpisy a stanovami společenství. Naproti tomu jestliže soud v řízení o žalobě podle citovaného ustanovení nevysloví neplatnost usnesení shromáždění (z důvodů vycházejících z principu přiměřenosti) přesto, že dospěl k závěru, že napadené usnesení bylo přijato v rozporu s právními předpisy nebo stanovami společenství, pak rozsudek, jímž určovací žalobu přehlasovaného vlastníka zamítl, je v uvedeném závěru závazný a soud je povinen z něj v jiném řízení mezi stejnými účastníky vycházet (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněného pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dotčenému vlastníku pak nic nebrání, aby se na základě uvedeného rozsudku, byť zamítavého, domáhal jiných forem vyrovnání újmy, jíž mu způsobilo společenství protiprávním rozhodováním shromáždění vlastníků jednotek (kompenzace a satisfakce).
V posuzovaném případě odvolací soud (soud prvního stupně) nezaložil své rozhodnutí o žalobě dovolatele podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. na závěru, že předmětné usnesení přijalo shromáždění Společenství v rozporu s právními předpisy či stanovami. Je proto přinejmenším předčasná (a už proto nesprávná) jeho úvaha, že vyslovení neplatnosti dotčeného usnesení je nepřiměřeným prostředkem nápravy újmy, jež mohla být dovolateli způsobena jeho schválením v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Podle názoru dovolacího soudu navíc nelze žalobu podle citovaného ustanovení zamítnout za použití principu přiměřenosti jen proto, že již byla realizována záležitost, o níž bylo rozhodnuto usnesením přijatým shromážděním. Pouhé vykonání obsahu napadeného usnesení totiž nemůže nijak zmírnit intenzitu zásahu zjištěného porušení právních předpisů či stanov do práv vlastníků jednotek či společenství samotného, a potažmo učinit méně naléhavým požadavek, aby soud vyslovil (se všemi důsledky z toho vyplývajícími), že napadené rozhodnutí shromáždění je neplatné. Kromě toho však v poměrech souzené věci neobstojí ani závěr obou soudů, že vyhovění žalobě by zasáhlo do práv nabytých v dobré víře třetími osobami, především zhotovitelem revitalizace a úvěrující bankou. V tomto směru totiž není z odůvodnění jejich rozhodnutí zřejmé, jaký dopad na právní poměry zmíněných subjektů by mělo vyslovení neplatnosti předmětného usnesení, v důsledku čehož není možné náležitě posoudit, zda by takový zásah do jejich práv bylo možné považovat z hlediska jeho mohutnosti za „závažný“ (jak předpokládá rozsudek Nejvyššího soudu z 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). V naznačených souvislostech konečně nelze ani nepostřehnout, že shromáždění Společenství, z něhož vzešlo předmětné usnesení, byli přítomni rovněž zástupci zhotovitele revitalizace a úvěrující banky, kteří tak mohli získat povědomí o (alespoň některých) okolnostech, z nichž dovolatel usuzoval na protiprávnost procedury přijímání dotčeného usnesení. Bez toho, aby se soudy nižších stupňů zodpovědně zabývaly všemi uplatněnými žalobními námitkami, tudíž nemohly práva třetích osob ze závazkových vztahů, do nichž vstoupilo Společenství při naplňování obsahu usnesení, ani spolehlivě hodnotit jako nabytá „v dobré víře“. Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.), aniž se – z důvodů předčasnosti a nadbytečnosti – zabýval dovolatelovými námitkami stran (ne)platnosti plných mocí k zastupování některých vlastníků jednotek na shromáždění. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu