ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.638.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 638/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Daimlerova 2296/2, identifikační číslo osoby 63997240, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinným 1) AJETO PRAHA s. r. o., se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, identifikační číslo osoby 27135357, 2) P. V., a 3) L. P., pro 2 324 829,61 Kč s příslušenstvím , vedené soudním exekutorem Mgr. Janem Pekárkem, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 061 EX 869/14, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014, č. j. 29 Co 439/2014-14, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 23. 5. 2014, č. j. 061 EX 869/14-8, kterým soudní exekutor Mgr. Jan Pekárek, Exekutorský úřad Praha 10, zamítl exekuční návrh oprávněné ze dne 10. 2. 2014, nepřiznal povinným právo na náhradu nákladů řízení a uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 847 Kč; dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že rozhodčí doložka, dle níž budou spory rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při České leasingové a finanční asociaci podle Fakultativních procedurálních zásad vypracovaných Českou leasingovou a finanční asociací, je neplatná pro obcházení zákona podle §39 obč. zák., neboť neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na „jednací řád“. Nebylo rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel a rozhodčí nález proto není způsobilým exekučním titulem.
Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to zda je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky z důvodu, že se výběr rozhodce neuskutečnil podle transparentních pravidel, neplatný nebo nicotný (a zda tedy neplatnost sjednané rozhodčí smlouvy zakládá nicotnost rozhodčího nálezu) a zda lze zamítnout návrh na nařízení výkonu rozhodčího nálezu, vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky, jestliže rozhodčí nález nebyl zrušen postupem podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Dále předkládá otázku, která nebyla dle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, zda je možné aplikovat §35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení v případě sporu ze spotřebitelské smlouvy analogicky na případ řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodčího nálezu. Domnívá se, že pokud je připuštěna možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy, nelze z povahy věci považovat vydaný rozhodčí nález za nicotný. V případě, že by na základě rozhodčího nálezu neměl být veden výkon rozhodnutí, je nutno ho nejprve odstranit zrušením podle zákona o rozhodčím řízení. Judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu ke spotřebiteli navíc byla překonána novelou zákona o rozhodčím řízení – zákonem č. 19/2012 Sb. Odvolací soud měl na řízení v případě povinných 2) a 3) aplikovat ustanovení §35 zákona o rozhodčím řízení (tedy přerušit řízení o výkon rozhodnutí a uložit povinnému, aby do 30 dnů podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu). Obvodní soud pro Prahu 4 dosud nepravomocným rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. 60 C 27/2014-57, zamítl žalobu povinného 2) na zrušení rozhodčího nálezu; dokud přitom rozhodčí nález nebude odstraněn zákonem stanoveným způsobem, tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté a o stejné věci mezi stejnými účastníky nemůže být jednáno a rozhodnuto před soudem. Odepření provedení výkonu rozhodnutí na základě rozhodčího nálezu a současná nemožnost domáhat se přiznání práva před soudem ve svém důsledku znamená odepření spravedlnosti a přístupu dovolatelky k soudu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce nařizuje a jejím provedením se pověřuje soudní exekutor Mgr. Jan Pekárek.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) nemá k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc; rozhodčí nález pak není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Dovodil, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že se jeho výběr neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal.
Dále Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že v exekučním řízení před pověřením soudního exekutora provedením exekuce je nezbytné vždy zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Zjistí-li soud, že rozhodčí doložka nebyla uzavřena nebo že rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., a rozhodce přesto vydal rozhodčí nález, ačkoliv k tomu neměl pravomoc, dá soudnímu exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh zamítl, a to bez ohledu na to, zda povinný podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014).
Ohledně platnosti rozhodčí smlouvy Nejvyšší soud ve svých dalších rozhodnutích uzavřel, že pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné ze stran sporu. Byl-li výběr rozhodce ponechán na vůli pouze jedné ze stran (navrhovatele) a rozhodce má být vybrán ze seznamu vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je třeba takovou rozhodčí smlouvu považovat za neplatnou pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 23 Cdo 3085/2014).
Jestliže odvolací soud rozhodčí doložku, podle níž měly být spory rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců, vedeného při České leasingové a finanční asociaci, posoudil jako neplatnou, takový způsob výběru rozhodce za netransparentní a za těchto podmínek vydaný rozhodčí nález jako nezpůsobilý exekuční titul, postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvodu se od této rozhodovací praxe odchýlit.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud měl na řízení v případě povinných 2) a 3) v postavení spotřebitelů analogicky aplikovat ustanovení §35 zákona o rozhodčím řízení, není případná. V projednávaném případě nebyla exekuce zastavena, ale byl zamítnut exekuční návrh, neboť exekuční titul nebyl způsobilý k výkonu (orgán, který exekuční titul vydal, neměl k jeho vydání pravomoc). V §35 zákona o rozhodčím řízení jsou přitom uvedeny zvláštní důvody zastavení exekuce, které doplňují ustanovení §268 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 20 Cdo 1156/2013); dotčené ustanovení tedy neupravuje podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí či pověření vedením exekuce. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zkoumal primárně pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na otázce analogické aplikace §35 zákona o rozhodčím řízení při posuzování zákonných předpokladů exekuce.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu